...chodí za mnou myšlenky, obrázky, sny a exhibují...občas se pokusím jim dát tvar.

Srpen 2007

Cesta

29. srpna 2007 v 9:24 | Olivka |  alfa vlny
Včera ve tři hodiny mýho rána Antonie nutně potřebovala autoatlas. Jela jsem pro něj a donesla jí našeho užmoulanýho miláčka. Našli jsme ho před třemi lety. Shovívavě čekal na jedné čerpací stanici na nás, vyjukaný prvostopařky. Od té doby cestuje jako věrný přítel a oddaný služebník přikurtovaný ke karimatce na mém, nebo jejím batohu a nechává naše prstíky lehtat svoje mapovité vnitřnosti a kreslit do nich touživý výlety. Ano, ženy umí číst v mapách. I vzhůru nohama.
Antonie na mě mrkla. "Pojeď taky. Žádný výmluvy. Deset euro v kapse. Zítra." A tak jo. Pánbůh už si klepe na čelo a připravuje armádu strážnejch andílků. Kamiony podupávají sloními pneumatikami. Frajírci leští rychlý fára a promazávají brzdový destičky. Já vystýlám svoje nervy bílými oblázky a čekám na Agátu, skřítčí vílu, která mě doprovodí. A já ji..
S Antonií se setkám zítra v Riminy, městě, kde to všechno začalo. A v neděli musím být zpátky. Tak zatím. Adios!

Šárka

29. srpna 2007 v 9:04 | Olivka |  slova
Stála jsem tam a mluvila.
Byla jsem Šárka.
Utrpení v mém příběhu,... ne, to nikoho nezajímalo.
Přáli si slyšet tu morbidní historku o mně a Ctiradovi, jak jsem ho nalákala, oblouznila, jak jsme ho umučily.
Viděla jsem jejich tváře.
Zajíkaly se perverzním vzrušením, hovada, aby následně křičeli: "Kde máš svědomí?!"
Mohli mi být ukradení.
Jejich oči zely prázdnotou.
Neznali souvislosti. neznali můj život. A nezajímal je.
Chtěli mnou pohrdat.
Stanovit mi diagnózu frustrované kurvičky.
Já zadržovala slzy.
A byla jsem tam sama SAMA SAMA.
Teď už jsem Šárka.
Prázdná a pokřivená. Lidská troska. Nic.
Cítím váš pohled, ten slizkej hadí pohled, co sklouzává povšech částech těla, jako by je lízal.
Vím, že má mrtvá duše vás dojímá.
Vím, že takovou jste mě chtěli.
Vlhkou, vzrušenou panenku na hraní.
Gratuluju.
GRATULUJU.
GRATULUJU!
(2004, imprese na dramatické zpracování Dívčí války)

Zora

29. srpna 2007 v 8:57 | Olivka |  slova
Vstupuješ
Do kdysi
Mé svatyně
Ponížené
Nevíš, že
Křičím nenávist
Trpím
To nevíš
Jsem Zora
Zasvěcená
Bohyně
Jitřenka
Ty to nevíš
Znásilňuješ
Mučíš
Mé tělo
Je svaté
To nevíš
To´s nezažil
To neumíš
Neznáš
Můj klín
Je nafouklý
V rozpacích
Přijímá
Splynutí
TEĎ
Klíčí Sirotek snů
Klíčí Vlčí panenka opiová
Klíčí Život
Dává mi sílu
Zabíjet
Příteli
Oba jsme prokletí
(2004, imprese na dramatické zpracování Lucké války)

Velryby

25. srpna 2007 v 15:13 | Olivka |  alfa vlny
Včera v noci jsem viděla spolužáky ze střední. Pošimrala jsem svoje játra rumem a vzpomínala. Gymnazijní dávno.To mě ještě sny nosily na svých velrybích hřbetech a já věřila, ze jejich krása je tak silná, že protkne realitu a bude žít. Lidi, kterýma jsem pohrdala pro jejich nepoetičnonost, se nakonec dotýkají splněných přání daleko víc. Bolest. Pokání. Úzká pěšinka, kterou dnes a denně procházím, mi lije do srdce olovo. Přitom chci, aby bylo měkké a hebké, aby pumpovalo lásku, ne zahořklost. Ale něco v něm umírá, jenom zpola smířené. Zpola. Z té části, kam se ještě nedostal těžký kov. A pak jsou dny, kdy mi vesmír podá ruce a dokážu plout ve stejných vlnách, jako bílé velryby. Ponořit duši do víry a pozorovat strach, jak sám sebe potápí na dno oceánu. To mi bývá krásně.

Vyznání pro Mr.Mio Mausese

24. srpna 2007 v 20:18 | Olivka |  alfa vlny
Byla jsem u Petra za Miem a psala Davidovi, když volal Rafau. Hi. Miluju Mia. Před necelým rokem jsem si domů donesla bílou hebkou kuličku, která se proměnila v kulový blesk.Ráno za rozbřesklu se vždycky naspeedovala kuřecím masem a rozjela svoji velkolepou show plnou otoček, převratů a sprintů. Byla to Ona, ale narostly jí koule. Hebká kulička. Kulový blesk s koulema. Hluchavka. Krysokočka. Malej Hajzl. Každý večer mi usínal omotanej kolem krku a vrněl ukolíbavku. Plakalajsem do jeho rozdováděnejech tlapiček a on na mě kašlal. Když svítalo, dostal energickej impuls z neznámejch sfér a nedal se zastavit. Pár spolubydlících by sladkýho kocourka nejraději vyhodilo z okna a tak vyskočil ze čtvrtýho patra sám. Našla jsem zplihlýho frajera až pozdě večer, jak se klepe a čeká, až ho někdo spasí. Další ráno mu milostivý bůh koček škrkl jeden život a na dalších osm požehnal přívalem divokosti. Vodní pistolka se stala jediným prostředkem, kterej byl schopnej tohle divoký torpédo na pár sekund zkrotit. Je totiž hluchej. Jednoho dne jsem ho dala pod kapačky, kde mu nějaká paní vyčistila uši, vyřízla ty jeho macatý koule a udělala z něj doživotního kastráta. Moje svědomí si znechuceně odplivlo, ale kocour nic neřešil. Za nedlouho poté mě majitel bytu málem umlátil dubovou palicí, protože můj bílej andílek poničil rám na novejch oknech. Neúnavný lovec můr, much, mravenců a další havěti, způsobil škodu v hodnotě deseti tisíc korun a drze mrskal ocasem, když jsem ho, celá ubrečená, rvala do přepravky a stěhovala se spolu s ním za kamarádkou, která má panickej strach z koček. Janičko, děkuju. Během prvního týdne poshazoval všechny vázy a puberťácky číhal v nejrůznějších úkrytech, aby mohl na Janču ze zálohy útočit a děsit jí tím k smrti. Pak jsem odjela. Kocoura jsem odnesla k Peťovi. Je tam doteď. Z velikýho baráku se mu otevřeli dveře do širýho světa. Tak ho objevuje. Doma zaparkuje jen na pár hodin denně, nacpe si bachor a zdřímne na babičině kanapi. Jinak se courá po střechách a lesích v Komíně a prozkoumává nekonečný prostory zahrádek, domů a ulic. Všude pohafává spousta nebezpečí. Možná umře dřív, než v panelákovým bytě. Ale zase je svobodnej.
Hrozně se mi stýská. Doma je nudně mrtvo. Nikdo mě třikrát za noc nevzbudí divokými nálety na hlavu, nikdo nedělá bordel, netahá věci ze spížky, nezamňaučí kočičí skřek na pozdrav, neomotá se mi kolem polštáře. Na oblečení už nemám ani jeden bílej chlup.Nemám rozdrásaný nohy od přátelskejch škrábanců. Nemám na kom vybíjet svý přebujelý mateřský pudy. Mio je den ode dne krásnější. A já jsem zklamaná ze sebe samotný. Protože zvířátko, za jehož život jsem přebrala zodpovědnost, je jinde než jsem já. Nestarám se o něj. Odjíždím pryč a jeho nechávám tady.
Chtěla jsem to všechno napsat. Protože mám v sobě zadušený slzy a takhle aspoň odtečou. A jestli tenhle vesmír nějak pracuje s přenosem energie, tak jsem právě Miovi poslala balík lásky. Tak hodně štěstí, kamaráde. Mám tě ráda.

Zpráva

22. srpna 2007 v 10:41 | Olivka |  za víčky
"Vesmírná kapacita se odírá." řekl kdosi a pak se to hebce rozplynulo.

Páni policajti

22. srpna 2007 v 9:18 | Olivka |  alfa vlny
Pošmourný ráno mi zalepilo oči. Zvonek. Janička vykoukne z okna. Dole dva muži: " Zavolej mladýho!" křičí na ni. Sevřená náruč dusna. Za pár minut seběhnu po schodech v noční košili, abych odemčela. Máme jen jedny klíče a Janča potřebuje do práce. Za dveřmi jsou nalepení Oni. V břichu mi tepe strach. "Teta Milada tady bydlí a nebuď drzá." Pustíme je dovnitř. Slzy holčičky poseroutky. Moje nová modifikace. Nechci jít nahoru po chodbě sama! Vrátíme se. Obleču se. Volám policii. Nepříjemný pán. Za půl hodiny telefonát opakujeme: "Jak to dopadlo, našli jste je?" "Dva muži opustili dům před příjezdem hlídky." "Jak ho mohli opustit, když je všude zamčeno? Zamčený mříže, zamčený dveře." "Neslyšela jste, slečno?! V protokolu je napsáno: Dva muži opustili dům, než přijela hlídka." Aha. Děkujeme. Moc jste nám pomohli.

Pomeranč

21. srpna 2007 v 13:56 | olivka |  za víčky
Ulice rámovaná domy směřuje bůhví kam. Kráčím po ní, nad hlavou nebe. Luna má barvu pomeranče, je veliká a šťavnatá. Plod tmavomodré oblohy s tlustou ďolíčkatou kůrou. Pohupuje se nízko a trochu děsí. Omamná vůně citrusů vyvěrající z nitra úplňku klesá dolů, aby zalila spící bytosti světlem a vnesla do spánku několik znepokojujících snů. Ráno můry odletí. Motýli mozkové aktivity budou odsunuty do jakéhosi zetlelého neuronu na periferii. Ale teď mají svou moc a burcují vnitřní světy za zavřenými víčky. A já, v jejich zajetí, na bezejmené cestě, jdu dál, oslepena sluncem i pomerančem, až do hlubokého nevědomí.

Odkapávač

20. srpna 2007 v 3:10 | Olivka |  alfa vlny
Že prej po sobě nechávám bordel. No jasně, Pipi, když potřebuješ mít skleničky srovnaný podle velikosti a vadí nádobí v odkapávači. Já ale potřebuju spoustu odkapávačů. Čas mezitím. Kdy kreslím obrázky. Leštím kachličky. Zevluju na internetu. Povídám. Směju se. Přemýšlím. Dělám to, co je za tvou clonou. "Ty se asi strašně nudíš, co, Panenko?",řekneš mi pokaždý, když se věnuju se věcem mimo tvůj omezenej prostor. Omyl. Já žiju. Ve svým světě, kterýho se neumíš dotknout, protože jsi jiná. A mezitím...třeba utřu nádobí.Tak, Pipi, fakt promiň.

Včela

19. srpna 2007 v 15:24 alfa vlny
Včera bylo ospalo. Tři hodiny pelechu nestačily a já bloudila mezi světy a snažila se být tam, kde mě jiní chtěli. Vysvobodila mě včela. Můj drzý ukazováček na levé noze totiž přišlápl její pruhovanou a zadnici a tak do něj narvala všechen jed a proměnila ho v odulou obludu. Bolelo to.Moc. Byla jsem ráda, že brečím. Tak nějak mě to umylo.

Bosí supi

18. srpna 2007 v 3:51 | Olivka |  slova
V útuluném hnízdě pod obojí
přijímáš chléb můj, hltáš krev moji.
Jsi ve mně pevně? Snad se bojím..
Hrobník s rumem v lůně stojí
smrtku kojí.

Vrány bílé ke mně letí, nosí děti květy z polí...nedoletí.
Čápi černí ke mně letí nosí děti, květy z polí....nedoletí.
Jsou prokletí.

Jen supi bosí,supi holí
drolí mi srdce i klín můj drolí.
mučenka smutná v mrtvém poli.

Vrány bílé ke mně letí, nosí děti květy z polí...nedoletí.
Čápi černí ke mně letí nosí děti, květy z polí....nedoletí.
Jsou prokletí.

Ve zhořklé krvi všechno bolí
jak teče z pochvy pálí solí.
Sůl nad zlato.
Krev nad cokoliv.

Rána

18. srpna 2007 v 3:43 | Olivka |  za víčky
Tehdy jsem byla moc zamilovaná a ve snu stál On, nahatý v bílé sterilní místnosti. A vzrušený. Moc. Tak moc že mu bez přestání stříkalo z penisu sperma. Pozorně jsem si ho prohlížela. A pak mě to vyděsilo. Měl velikou díru uprostřed hrudníku, otevřenou ránu, skrz kterou lze spatřit srdce. Tlouklo. Ani si nevšimlo, jak nestydatě je odhalené. Že stačí natáhnout ruku, zmáčknout ho a zničit. Přímo na něj dopadaly kapky semene. "To ti nemůže ublížit?" zeptala jsem se. Ale nikdo neodpověděl.

Ráj

18. srpna 2007 v 2:36 | Olivka |  za víčky
S dvěma okouzlujícími ženuškami, jež jsou mému srdci velmi blízké, jsme pochodovali vzhůru na jakýsi kopec. Když jsme byli asi v půli cesty, podívala jsem se pozorněji na tu krásnou skalnatou horu. Přímo z jejího vrcholku vyvěrala voda a půlila ji vedví svou energií, stékala divoce dolů v nebojácném čistém vodopádu, obrušovala ostré hrany kamenů a tančila na nich svoji energickou extázi. Začalo mi docházet, že vidím obraz vagíny, ta hora BYLA ženským klínem, vodopád vášnivou cestou až k měkkému údolí pod ní. A odtamtud se zpoza borového hájku vystlaného jehličím ozýval něžný hlas tamtamů, oslavná píseň života a jeho tajemství. Království plné nektaru.Touha mužů a domov nenarozených dětí. Bubny a vodopád souzněly a všechno bylo neskutečně krásné.

Koudel u zadnice

18. srpna 2007 v 2:03 | Olivka |  seminárky
Patřím mezi línější lidi. Stručně řečeno, dokud mi nehoří koudel u zadnice mám velké problémy sama sebe aktivovat k horečné práci. Tato moje ne příliš pozitivní vlastnost se projevuje zejména ve vztahu ke studiu. Když jsem nastoupila do základní školy, vše mi šlo samo od sebe, nemusela jsem hnout prstem a stejně byla oceňovanou premiantkou a oblíbeným sluníčkem celé třídy. Na tento příjemný a pohodlný způsob získávání sympatií a uznání jsem si zvykla a nějak přirozeně očekávala od následujícího života, že poplyne na podobné vlně, že jsem miláček štěstěny k němuž láska a úspěch chodí samy od sebe. Nenaučila jsem se bojovat, přemáhat a snažit. Na gymnáziu jsem pak měla nejhorší prospěch ze všech. Prostě mě to nebavilo. V pubertě jsem během nudného a zdlouhavého vyučování odplouvala do pestrobarevných světů nesena vlastní fantazií. Z paralelního pohodlí jsem se vracela zpět pouze v nouzových okamžicích, a to ve chvílích kdy přede mnou obludní profesoři zamávali kolonou nedostatečných, jež se, bůh ví jak, nastřádaly ve mém studijním průkaze, těšíce se rozšklebit i na vysvědčení. Teprve tehdy jsem vytáhla mozek z nočního stolku a na poslední chvíli mučila jeho netrénované buňky sumami nesmyslných vzorečků a rovnic. Dostatečně silným motivem byla až hrozící ztráta prázdnin.
Bohužel jsem si během tohoto semestru uvědomila, že jsem stále onou lehkomyslnou studentkou, která k učení přistupuje vágně a nezodpovědně a je okouzlena každou záminkou ponoukající ke strávení času jiným způsobem než četbou povinné literatury. I tuto práci odevzdávám pozdě, protože death- lineového večera bylo tolik příjemnějších možností, jak jej strávit. Převládla potřeba afiliace se spolužákyJ.Upřímně řečeno, potřeba sdružování u mě vždy zvítězila nad vším ostatním. Být ve společnosti jiných lidí, smát se s nimi a komunikovat je něco, co mě naplňuje energií. Bez těchto veselých radovánek bych brzy uschla a zapškla. Projevuje se to i v kontextu ke studiu na této škole. Spokojená jsem zde začala být až ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že už mám svůj okruh roztomilých kamarádů, se kterými se ráda vidím.
Druhá má osobní nejpodstatnější potřeba je potřeba intimity, jež se hodně silně prolíná s potřebou afiliace. Jsem totiž egocentrická žvatlavá žába, kterou neustále něco nutká roztrubovat do okolí svoje pocity a prožitky. Jestliže se tedy budu cítit zamilovaná, málokterý šťastlivec unikne z mé přítomnosti neinformovaný do nejmenšího detailu o právě probíhající explozi v mém potrhlém srdci.
Co se týče studia, jediné, na čem si opravdu dávám záležet, je psaní seminárek. Nesnáším odevzdávat práci, za kterou si sama nestojím.Ve spoustě předmětů mi zazvonila hrana, protože než abych odevzdala nějaký balast, při jehož četbě bych zívala nudou, raději jsem oželela možnost dokončit celý předmět. Svoji významnou roli v tom samozřejmě opět hraje paní lenost a tendence dělat věci na poslední chvíli. Potřebuji na napsání několikastránkového textu alespoň čtyři dny. A když se jich pak sejde v jednom termínu více dohromady, raději napíšu jednu subjektivně kvalitní, než dvě neslané-nemastné. Chápu, že je to docela hloupé, ale když mě něco baví, ráda to dělám dobře. Mám v sobě zakódovanou nepraktickou vášeň, která chce dát "všechno", a když to nejde, tak raději nic.
Nejsilněji se samozřejmě umím namotivovat ve chvíli, kdy mám pocit, že je daná aktivita smysluplná pro mě osobně, že mě nějakým způsobem rozvíjí, ale zároveň že má hodnotu i jako věc sama o sobě. Proto mám často velké problémy s učením. U spousty informací, jež bych si měla, dle autorit, nacpat do hlavy, totiž nejsem schopná najít důvod, proč zrovna pro ně tvořit útulný pelíšek v mozkové kůře. Nikdy jsem třeba nepochopila, z jakého důvodu vědci tak lpějí na podivných odborných termínech, které kolikrát vyjadřují věci, jež by šly vysvětlit srozumitelným způsobem. Např. při učení obecné psychologie v prvním semestru jsem měla pocit, že se učím cizí slovíčka do úchylného jazyka, který ani vlastně nechci používat. Četba učebnic, tedy snaha přelouskat miliardy absurdních definic a pojmů a těžko stravitelného textu, u mě většinou vyvolá vzteklé sípání a pocit, že se jedná z velké části o nudnou intelektuální onanii. Nikdy mě nedokázalo namotivovat učení se kruhu, tj., šrocení, jehož jediná hodnota spočívá v získané známce. Fakt doteď nevím, k čemu mi bude např. pojem omnipotence! Maximálně tak, abych si zvedla ego ve společnosti nějakých magorů, kteří už mají tak vymytou hlavu , že komunikují pouze pomocí psycho-pojmů.
Dalším důležitým motivačním prvkem je pro mě taky charismatická autorita u které cítím její víru ve mě a jíž si já zároveň hluboce vážím. Zjistila jsem, že mě nebaví šéfovat a organizovat a raději zastávám submisivnější pozice. Např. v divadle jsem milovala spolupráci s paní Tálskou. Vůbec mě neiritovalo její autoritativní vedení, protože jsem cítila obrovskou sílu a genialitu, kterou v sobě má a to mě nutkalo naplnit všechna její očekávání, vydat ze sebe maximum.

Sebepitva

18. srpna 2007 v 1:59 | Olivka |  seminárky
Pouštím se do práce, na kterou jsem se nejvíce těšila a zároveň z ní mám největší obavy.
Na rozdíl od většiny ostatních lidí sice nemám zábrany hovořit o niterných věcech týkajících se mne samotné, na druhou stranu pociťuji až jistou zvrhlost v radosti, kterou mi sebepozorování a následná analýza přináší, nehledě na to, že toto moje počínání a otevřenost s ním spjatá mnohdy hraničí s exhibicionismem. A tak mám trochu strach, co napíšu.
Něco se láme. Ono se neustále něco láme, ale teď, více než jindy. Intenzivně cítím, že jsem dospělá, že nesu plnou zodpovědnost za podobu svého života. Mohla bych se sice nadosmrti vymlouvat na to, jak mě rodiče vychovali, a je fakt, že to občas dělám, na druhou stranu vím, že ve svých hranicích se mohu pohybovat poměrně svobodně, že mám to štěstí být vnitřně nezávislým člověkem.
Podívám-li do zrcadla, většinou se neptám: Kdo je ta mladá žena, která stojí proti tobě? O čem sní? Je šťastná? Kam směřuje? Jací jsou její přátelé? Co o ní říkají?
Spíše se soustředím na fyzické proporce, se zalíbením sleduji svoji roztomilou tvářičku a s odporem přírůstek tuků. Jsem totiž taková primitivní žába okouzlená tělesností a proudícím životem. Jsem člověk, který potřebuje křičet radostí, objímat krásný jednoduchý chlapy a válet se v zarosený trávě. A mluvit, mluvit, mluvit, sdílet.
Jsem čistá a nevinná, ale ne naivní. Naivní je ten, kdo nikdy nepoznal věci ze všech stran a mermomocí se tomu brání, jen aby nepřišel o svoje iluze. Nevinný je ten, kdo ví, zná, koho bolelo, ale kdo neztratil okouzlení ze života.Vzpomněla jsem si na slova bývalého milence, jež jednou řekl mé kamarádce, že jsem nejkrásnější spojení dospělé ženy a dítěte, jaké kdy poznal.
Moje dítě většinou není infantilní spratek. Je to právě ona veselá a bezprostřední část plná pozitivní energie a zvědavosti. Myslím, že hodně z mých přátel mě má za to rádo. Ale každá mince má dvě strany. Jsem často neurvalá, neuvěřitelně egocentrická a nespolehlivá. Neumím hospodařit s penězi a můj nezodpovědný přístup lidi dráždí.
Lehkomyslná jsem v určitých směrech. Už jsem se to,vlivem životních situací naučila trochu ovládat, ale svého času jsem měla pocit, že jsem dítě štěstěny, které nemusí vůbec nic udělat a je mu předurčen nádherný život.
Matka neumí přijmout právě tuto část mé osoby. Je přesvědčená, že život je dřina a boj a práce je jeho nejdůležitější náplní. Bohužel ona sama nikdy nezažila radost na té jednoduché bázi jako já. V mládí ji vlivem autoritativního otce bylo znemožněno prožívat lásky a sex a radosti mladých. Vždycky ji nesmírně iritovaly ženy, jež neměly problém projevit svou vagínu a dodnes se s odporem staví k jakýmkoliv dotykům.
Jsem jiná. Moje cesta k vlastní sexualitě byla také složitá, právě vlivem puritánské mámy. Jenže já jsem ji nechala dospět. Možná k tomu přispělo to, že nemám strach z lidí, z hlubokých vztahů a ze zranění, jež mohou způsobit. Nebojím se odevzdat a nesnáším krunýře. Jenže to, co já na sobě vnímám jako veskrze pozitivní, jako dar (pro který jsem si ovšem musela přijít) máma nepřijímá. Náš vztah byl vždycky komplikovaný. Hodně jsme si ubližovaly. Její pohled na mne mě determinoval a zraňoval. Vím, že ji asi nikdy nedonutím brát mne jako na dospělou bytost.
Odstěhovala jsem se, pracuju a je to lepší. V určitém ohledu je tato kapitola uzavřená. V určitém nebude nikdy.
Mám hodně přátel. Nikdy mi nedělalo problémy najít si je mezi nejrůznějšími vrstvami, typy a druhy lidí. Jsem hodně otevřená a asi proto se mi lidi otvírají taky. Jsem primitivní a přemýšlivá zároveň. Je to kombinace, která mi dovoluje proniknout téměř ke každému, zároveň však vzbuzuje nepříznivé ohlasy u určitých osob, pro něž na věky budu blbá blondýna. Před pár lety mne to celkem ubližovalo a je to moje slabé místo doteď. Jenže, ujedu-li si na svém exhibicionismu, chovám se jako neurvalý šašek nebo koketka a dávám jim tím za pravdu. Je fakt, že se zpočátku můžu jevit jako hodně jednoduchý člověk. V určitém směru totiž přesně naplňuji stereotyp pipiny. Konverzaci navazuji velice snadno, není-li však daný člověk pro mne zajímavý, volím nekonfliktní témata. Jsem blonďatá. Jsem neskutečně užvaněná a nekontroluji-li se, jsem schopná tři hodiny mluvit o úplné ptákovitě. A ráda flirtuji.
Kamarádi však říkají, že je-li člověk alespoň trochu vnímavější, jsem ideální kandidát na prozkoumání, prostě proto, že nic neskrývám.
Mám pocit, že mezi tím, jak se vidím já a jak mne vidí mí blízcí, zas tak veliký rozdíl není. Je fakt, že jsem asi trochu komplikovanější a zanesenější, než se projevuji. Teď nedávno jsem si četla svůj deník, co jsem psala během posledních dvou let a jímala mě hrůza! Takové přívaly negativní energie!
Strašidla a hrobky a lebky a hnáty a hnis. Nemohla jsem to dočíst.
V dubnu tohohle roku se mi totiž rozjela nemoc, která se jmenuje panická fobie a táhla se se mnou asi dva měsíce, od té doby, co jsem navštívila kinezioložku. Musela jsem vyhledat psychologa (k nímž mám přirozený odporJ), protože jsem se poprvé v životě konfrontovala s něčím, čemu jsem vůbec nerozuměla, co nepřišlo z vnějšku, ale zevnitř a bylo daleko silnější než já.
Byla jsem vždycky hrdá na to, jak umím zvládat "reálné situace", jak se nebojím, jak se snažím na každou bolest dívat jako zkoušku, jež mě posouvá dál.
Svým způsobem jsem vždycky pohrdala přístupem, praktikovaným především v USA, kde má každý svého psychologa, protože není schopen vytvořit normální fungující přátelské vztahy a musí si někoho, kdo mu bude naslouchat, platit.
Jenže skrz to, co jsem si za ty dva měsíce prožila hrozného strachu, jsem pochopila, že jsou situace, kdy si moji kamarádi se mnou prostě neví rady. Potřebovala jsem uvěřit, že mi někdo pomůže. Nevím, jestli zrovna díky psychologovi jsem daný problém utlumila, protože úzkosti nakonec odezněly, když jsme se s kamarádkou Antonií sbalily a jely stopem na měsíc do Španělska se sedmdesáti eury v kapse. Ono tváří v tvář reálným strachům o život, reálnému hladu a podobně, člověk přestane být tak zdegenerovaný a nemá čas vytvářet si pseudoproblémy.
Myslím, že na vině panické fobie je nejen přecitlivělost, kvůli níž určité věci, ač přefiltrované kritickým mozkem, odmalička vnímám poněkud úzkostlivěji, ale také rozpoložení, ve kterém jsem se v té době nacházela. Nakupilo se tolik věcí, kvůli nimž jsem si sama sebe nevážila a svým způsobem sebou i pohrdala, navíc se mi zhroutil sen, kterému jsem věřila a musela jsem se ( a dodnes musím a mám strach, že budu muset do konce života) potýkat s frustrací, jež mi toto vystřízlivění způsobilo.
Zanedlouho poté mě moje nejlepší kamarádka konfrontovala s mnoha negativními emocemi, které vůči mě pociťovala už delší dobu, ale neuměla je správně identifikovat. Sešla se s jinou moji blízkou osobou a probraly vztah ke mně a došly k závěru, že oplývám určitými, dost těžko snesitelnými vlastnostmi.
Díky bohu, že k sobě máme tak upřímný vztah, protože zrcadlo, jež mi nastavila, mě přimělo k hluboké sebereflexi. Vyčetla mi egocentričnost, sobeckost ve vztahu k mužům, v tom smyslu, že objeví-li se nějaký mezi námi, automaticky si ho přivlastním bez sebemenšího ohledu na její emoce, a dále závislost na přátelích. Všechno to podrobila analýze a protože mě zná dobře, dospěla k mnoha zajímavým závěrům. Co se týče chlapů, přiznala, že tam hraje z její strany roli žárlivost, na druhou stranu já jsem si uvědomila, že mám podivnou touhu neustále s Antonií soupeřit. A nejen s ní. Zjistila jsem, že jakmile se v okolí objeví nějaký potencionálně zajímavý samec a zaujme zároveň jak mne, tak nějakou moji kamarádku, automaticky se snažím upoutat jeho pozornost daleko intenzivněji, než kdybych si ho všimla pouze já. Nemůžu si pomoct, baví mě to. Snažím se nějakým způsobem zkorigovat toto svoje chování, ale je to hrozně umělé. To je další věc, se kterou nastal čas se potýkat - svojí v dobrém slova smyslu bezprostředností, v tom špatném pak neomaleností a exhibicionismem. Analýza, jež zde uvádím, je také z hlavy Antonie.
Jako malá jsem byla přirozeně upřímné, šťastné dítě, ale pak, vlivem podivné rodinné situace, jsem si vybudovala velikou křeč. Táhlo se to se mnou tak do osmnácti, kdy jsem začala všechny ty ochranné zdi bourat. Dařilo se mi a já se mohla vrátit zpět ke svému jádru beze strachu, že by bylo málo hodnotné. Jenže toto bourání a extáze, kterou mi způsobovala znovunabytá svoboda projevu, se nakonec zvrtla právě v neomalenost k nejbližším, v dost silnou ignoraci toho, jak může být moje otevřenost otravná. Měla bych se naučit míň mluvit a víc naslouchat.
V nynější době toho mám tolik na práci, že nestíhám přemýšlet. Téměř denně jsem sedm hodin v práci, večery trávím na divadelních zkouškách a dopoledne ve škole. Jsem ráda, že jsem takovým způsobem vytížená, na druhou stranu neustále trpím vnitřními konflikty o tom, co upřednostnit a na co se vykašlat. Škola mě sice baví, ale při představě, že bych měla dělat klinického psychologa, nebo vlastně jakoukoliv pomáhající profesi mě jímá hrůza. Stejně tak perspektiva nekreativní práce personalistky nenaplňuje moji mysl zrovna radostnými emocemi. K tomu to silné vědomí, že moji spolužáci a vůbec většina lidí tady, jede na úplně jiné vlně něž já, a že tahle vlna mě moc neinspiruje k vytváření hlubších vztahů.
Divadlo je moje láska, ale protože jsem už natolik vydeptaná pocitem, jak málo dávám škole, měla jsem chuť se na ně vykašlat. Premiéra je šestého ledna. To aby se z toho jeden po…
A do práce musím.
Takže, kolem a kolem, v sobě chovám hodně negativních emocí a hodně nejistoty ohledně toho, jaký dát mému dalšímu životu směr, kam jít a kam nechodit.
Moje přátele neustále obtěžuji stížnostmi a následně oblažuji smíchem a ironií. Myslím, že dobří ví, jak mi je. A jaká jsem.
Na závěr chci dodat… Che. Myslím, že jsem super ženská. Mám se ráda. Mám ráda lidi a oni mají rádi mě. Aji když jsem decentně hypochondrická a neurotická a hysterka.
Můj střed se však stále usmívá a věří, i když všechno kolem tancuje v děsuplném rytmu rozklížených emocí.

Co by bylo, kdyby nebyly emoce

17. srpna 2007 v 20:47 | Olivka |  seminárky
Nic! Velký třesk na počátku byla taky mohutná eruptivní emoce. Život je jeden krátký, obrovsky krásný citový výlev.O čem mám tedy psát? O ničem? Ještě k tomu odborně?? Bože můj, kdybych v tuhle chvíli byla o trochu víc robotická bytost, snáze bych se přenesla přes strupovitou vlnu nevole, která se mi vzedmula v prsou, jakmile jsem si v ELFU přečetla, že vás nezajímá fantazie, že práce má být hlavně systematická! OK. Pokusím se tedy sesmolit žádanou suchařinu. Právě probíhá transformace ve vybledlou intelektuálku bez šťávy. Zapojuji příslušné synapse nudy. Jsem pilná studentka. Přeji příjemné čtení.
Přistoupím-li na Macleanovu evoluční teorii trojjediného mozku (triune brain theory), pak svět bez emocí končí v druhohorách. Obrovští brontosauři a jim příbuzní, patří do třídy plazů, jejichž mozek je tvořen pouze R-komplexem, tedy mozkovým kmenem a mozečkem. Limbický systém, sídlo emocí a instinktů, se vyvinul až u savců. Z pohledu naprostého neználka, neposkvrněného vědeckými fakty z oblasti evoluční biologie, se mi ovšem nechce věřit v absenci emocí a především pak instinktů u jednodušších životních forem. I tyto hloupoučké tvorečky "něco" nutí žít, hledat potravu, pářit se, utíkat před agresorem.
Přes zuřivé googlování se mi nepodařilo najít informace o chemických reakcích, která probíhají v jejich tělech ve chvílích, jež bych antropomorfologicky nazvala strachem (útěk ještěrky před mým hrozivým stínem) nebo slastí (páření hadů). Ale budiž. Představme si, že během vývoje směrem k lidskému mozku nedošlo k oné fázi vzniku limbického systému, že nám uvnitř lebky trůní pouze dvojjediný mozek, tvořený R-komplexem a neokortexem. V tomto pomyslném světě jsme tedy tvorové inteligentní, komunikující pomocí řeči, ale bez citů. Jsme životná forma robotů.Všechny naše snahy a cíle jsou řízeny intelektuální úvahou. Nic z našich rozhodnutí netříští obtížné emoce, naše činnost není poháněna touhou ani vášní, život plyne na jedné neměnné vlně.
Partnera vybíráme na základě genetických rozborů, jež si necháme provést ve sterilní laboratoři za rohem. Tam nám doporučí toho správného samce, nesoucího kvalitní genetický kód, přesně tak, aby z našeho plánovaného spojení vznikli zdraví a životaschopní jedinci. Jak jednoduché. Děti plodíme v takovém počtu, aby byla zachována globální rovnováha a lidstvo se nebezpečně nepřemnožilo. Když někde selže výpočetní technika a omylem dojde k porodu dítěte, jež je statisticky nadbytečným, jeho rodiče ho sami po zralé úvaze sprovodí ze světa. Jak ohleduplné. Ve věku kolem čtyřiceti let pak dobrovolně uleháme na vypolstrované
lehátko a svá lojovitá těla, nesoucí první známky stárnutí, necháme napumpovat cyankáli. Nazdar nudný světe. Sci-fi. Emoce bez rozumu existují, rozum bez emocí ne, díky Bohu.
Jak už jsem naznačila, dnešní věda pracuje s předpokladem, že emoce patří k vývojově starším komponentám regulující chování živých tvorů. Plnily svoji nepostradatelnou funkci o miliony let dřív, než se vůbec první hominid zamyslel. A plnily ji ještě dlouho poté. Pračlověk, ač už schopný abstraktního myšlení, byl stále ve vypjatých chvílích zcela závislý na rychlosti svých reakcí, na instinktech, jejichž původ se táhne hluboko k prvotním formám života. Dokud žil v lůně přírody, bezmocný vůči jejím rozmarům, což zahrnuje cca třicet pět tisíc let z cca čtyřiceti tisíc let jeho existence, všechny jeho emocionální reakce, jevící se z dnešního hlediska jako zbytečné či obtěžující, byly v tehdejším kontextu smysluplné. Zachraňovaly ho. Primární city, k nimž se dnes řadí především strach, úzkost, hněv, radost a smutek, mu pomáhaly rychleji se orientovat v drsném světě, v němž neustále číhalo potencionální nebezpečí. Kdyby jeho talamus nebyl spojen malým svazkem nervových vláken s amygdalou, reakce na mávnutí chobotem rozzuřeného mamuta by se o několik setin času zpomalila a stála by pračlověka život.
V dnešní době, jsme-li ovšem oni šťastlivci obývající euro-americkou sodomu hojnosti, se však spousta afektů jeví jako směšné přežitky z dob umolousaných divochů. Zatímco nás necivilizovaná amygdala nutí uskočit před zahradní hadicí, nervové vzruchy se doplazí do senzorických center v mozkové kůře a teprve tam je, po precizní analýze, pudová reakce zkrocena. Problém spočívá ve faktu, že autonomní nervový systém už rozjel poplachovou reakci, takže se potíme, buší nám srdce a možná jsme se připokakali. Což je docela trapas. Racionální lidé jednadvacátého století by z tohoto důvodu rádi některé nevhodné primitivní emoce vymazaly. Koneckonců, proč bych měla mít před zkouškou sevřený žaludek? A proč by mi mělo před schůzkou s panem Okouzlujícím poskakovat srdce jak na trampolíně, když na něm mám šelest a vůbec mu to nedělá dobře?
Život bez těchto emocí, by byl, pro ty neurotičtější, jednodušší, protože by je nervozita či strach neobíral v kritické situaci o kvanta vědomostí či o šarm. V psychologii duševní hygieny existuje spousta návodů, jak relaxovat, jaká psychofyzická cvičení provádět ve stavu blížící se paniky. Přesto přese všechno existují lidé, pro něž je např. vystoupení na veřejnosti strašlivým utrpením, a další človíčci trpí jinými nejrozmanitějšími fobiemi, jejichž výčet by přesáhl rámec této práce.
Sama znám z vlastní zkušenosti velice dobře situaci, kdy člověk dostane panický záchvat úzkosti, která se šíří tělem jako narůžovělá obluda chrlící podivné horko spolu s kapkami studeného potu. Svojí silou povalí frustrované racio, jež si intenzivně uvědomuje nelogičnost vznětu, je posledním ostrůvek normálnosti v rozbouřené horečce emocí, ale nemůže nějak důrazněji zasáhnout, zastavit rozjetý řetězec chorobného strachu. První ze všeho se vždycky žaludek scvrne na minimum, následuje srdce dunící tisíci údery za sekundu, pot na dlaních, pot na zádech, pocit, že se nemůžu nadechnout a že mám od kru až po hrudní koš nataženou strunu, na níž jakýsi šílenec vyhrává otřesnou skřípavou melodii.V daných situacích pro mě jediným vysvobozením byla událost, která se odehrála v mé blízkosti a vzbuzovala svojí přirozeností silnou negativní emoci. Např. jestliže se mě neopodstatněná úzkost rozhodla navštívit v dopravním prostředku MHD, záchranou mi byl revizor, jež ve mně vyvolal strach, stres a rozčilení, poněvadž jsem jela na černo. Všechny somatické pochody, spuštěné už dávno předtím nějakou těžko definovatelnou vnitřní neurózou, se díky vnějším okolnostem staly přirozeným doprovodem mých pocitů a ztratily pachuť čehosi patologického. Vzpomínám na časy, kdy moje panické fobie byla nesmírně aktivní a otravovala mi život, a v tomto kontextu přemýšlím nad Freudem a jeho teorii nevybitého libida. Nejvíc mě děsil fakt, že nevím, proč se bojím. A bála jsem se opravdu hodně. Neumím si představit, že bych se mohla kdy bát víc. Přitom tam nestál žádný medvěd ani na mě nikdo nemířil kulometem. Snažila jsem se retrospektivně vrátit do časů mého dětství. Šlo o automatickou úzkost? Jestliže ano, pak by znamenalo, že celý svět, jakákoliv situace, ve mně vzbuzuje vzpomínku na nějaké nevyřešené trauma. Záchvat strachu totiž nebyl vázán na nic a nikoho, nebo jsem alespoň nějakou logickou spojitost nezaznamenala.
Přesto tuším, proč úzkosti mám. Podivné neurózy jsou zakódovány v genech z nichž vzešla moje matka. Vím, že si tento cejch ponesu celý život. Zřetelně se mi vybavují zážitky z dětství, kdy jsem polykala mega kvanta strachu v bezmocné rezignaci pramenící z přesvědčení, že na daný problém jsem sama. Že je tak hrůzyplný, že ho nelze představit komukoliv dalšímu. Prostě jsem příliš citlivě přefiltrovávala realitu. Každá noční můra, která proletěla na míli daleko, byla mou osobou přitažena jak svítící lucernou a vždy si našla děsuplnou cestu až do vnitřního obludária, kam nakladla další larvy. Jediné, co chci, je udělat tečku. Moje děti už ne. Tak.
I v méně vypjatých situacích však často vnímáme nepříjemné rozštěpení, způsobené vnitřním pnutím v důsledku rozporuplných emocí, na základě nichž vzniká pocit, že "sami sobě nerozumíme". Často pak nechceme okolí seznámit se svým emočním stavem. Maskujeme, modulujeme, nebo simulujeme. Např. mám kamaráda, se kterým se velmi nerada vídám, protože je to nešťastný tvor, citové klíště. Při každém setkání s ním mám pocit, že ze mě vysává veškerou pozitivní energii. Navzdory tomu, že je inteligentní, se chová jak pětileté dítě, jež se nalepí a rádo by se pomazlilo. Každý jeho projev sklouzává k submisivní infantilitě a já k němu v takových chvílích pociťuji hluboký odpor. Zároveň je však mé svědomí postaveno do pozoru a vyčítavě drmolí ohranou písničku o jeho matce alkoholičce, o špinavém a smutném dětství, o tom, jak na nás, kamarádech, visí… ablabla.Takže pod vlivem smíšených emocí maskuji odpor, simuluji zájem a moduluji empatii k jeho astenickému chování. V práci též musím dennodenně házet falešné úsměvy na všechny strany a vztek skrývat za dobře nacvičenou fasádou pohodové servírky. Vím, že umím docela dobře maskovat, co skutečně cítím, ale pouze krátkodobě. Z dlouhodobého hlediska mne to vyčerpává a patřím mezi lidi, kteří těžko snáší pobyt ve společnosti, v níž není zvykem dávat průchod emocím.
Myslím si, že míra otevřenosti, s jakou jsme schopní k lidem přistupovat a jakou naopak dokážeme tolerovat od ostatních bez toho, aby nás zraňovala, nebo se nás nepříjemně dotýkala, závisí hodně na výchově. V raných fázích vývoje dítě prochází primární socializací, kdy si zvnitřňuje určité vzorce chování. Je vcelku bezbranné vůči tomu, co je mu vštěpováno jako norma a přijímá ji do svého středu. Emoce z něj proudí naprosto otevřeně, avšak zpětná vazba ze strany vychovatelů ho nutí vypořádat se s faktem, že některé jeho citové projevy jsou okolím vnímány jako nevhodné. Kluci nepláčí a holčičky se nevztekají. Tyto a podobné normy, zažité pro generaci jeho zploditelů,v něm logicky vyvolávají pnutí, doženou ho k přijetí nezbytných mezilidských her, kdy jinak cítíme a jinak se chováme.
Každá kultura má nějaká svá emoční tabu. Má však každé takové tabu smysluplné opodstatnění? Plháková píše, že: Ukazuje se, že otevřené vyjádření zlosti vede obvykle ke zvýšení její intenzity. Naopak, dokáže-li se člověk ovládnout a nedá své negativní pocity najevo, zlost ho nejspíš přejde. (Plháková. Učebnice obecné psychologie, 421). Z introspektivního hlediska považuji daný výrok za absolutní nesmysl! Nedám-li najevo svou zlost, mám vždy pocit, že ve mně odporným způsobem zahnívá tak dlouho, dokud nepovolím ventily a ona nevyprchá ven. Zvláštní je, že ve chvílích, kdy ji vypouštím do éteru, začne mé tělo produkovat zvýšené množství hlenu a během excitovaného monologu pořád smrkám a kašlu. Jako by ze mě odcházela žluč Rozum dokáže rozčilení zpracovat racionalizací, ale mně osobně se tím neuleví. Potřebuji se vyvztekat. Když jsem byl malá, maminka nám ušila fackovacího panáka. Abreakce v jeho přítomnosti byly super.
Dodatek: Jsem natolik emotivní dylina, že prostě nedokážu napsat neemotivní neosobní strukturovanou systematickou vědeckou práci o emocích. Tak jsem napsala aspoň tohle.

Sex v Cosmopolitanu

17. srpna 2007 v 20:45 | Olivka |  seminárky
Média jsou obecně postavena na určitých stereotypech pramenících z představy producenta o tom, co cílový konzument považuje za chtěné a očekávané (zvláště jedná-li se o bulvární nebo "lidovější" formu médií). Existuje zde vzájemná provázanost a silné oboustranné ovlivnění, neboť producent se snaží co nejvíce přiblížit přáním kupujících, kteří, dá se říci, tvoří skupinu, od níž se očekává, že je určitým způsobem vzájemně konformní. Jejich konformita pak producenta zajímá, protože na ní staví ideu "cílového konzumenta". Tato idea je abstraktní, nehmotnou jednotku, jakýmsi zprůměrovaným výtažkem z esencí, ve své podstatě anonymních jedinců.
Anonymní jedinci jsou však nakonec ti, k nimž médium přichází a jež ovlivňuje a formuje ve snaze získat si je jako pravidelné konzumenty (jedná-li se o periodické médium).
Mě osobně fascinuje fenomén ženských časopisů. Hodně lidí má potřebu se vůči nim vyhranit a dát najevo, že jsou pod jejich intelektuální úroveň. Neexistuje snad žádná jiná tiskovina, vzbuzující tolik posměchu. Na druhou stranu se však jedná o velmi oblíbené médium. Řady nejrůznějších Cosmopolitanů, Elle, Yellow, Style apod., se neustále rozrůstají a jejich barevné titulky se stávají dominantou trafikových výloh.
Já se přiznám. Cosmopolitan (dále už jen CO) mám ráda. Vždy mi to přišlo jaksi nepatřičné a jistou dobu jsem se styděla si ho i koupit. Četla jsem jej jen potají doma a na veřejnosti jsem raději okázale mávala Reflexem Jsem si totiž vědoma, že představa čtenářky CO je spojena se stereotypem ne příliš inteligentní slečny.
Nicméně si mě CO získal, i když informace, které poskytuje, jsou v lehkých obměnách stále tytéž. Už před delší dobou jsem zjistila, že to, co mě na něm láká a nutká kupovat stále nové výtisky, není obsah, ale forma. Ať se jedná o grafickou úpravu anebo o text. CO ke mě mluví tak, jak chci, aby na mě bylo mluveno ve chvíli, kdy nemám náladu řešit žádná složitá filosofická ani společenská témata, kdy chci prostě a jednoduše relaxovat. Přináší únik do barevného světa plného krásných lidí, krásných oblečků a voňavek. Jeho podstatnou složkou jsou také informace o sexu, v nichž CO vystupuje v roli vysoce fundovaného rádce přinášejícího typy, díky nimž lze proniknout do světa "nej" - nejlepších milenek, největších orgasmů, nejžhavějších nocí apod. Stylistická složka je zde určující. Proto jsem se rozhodla provést její rozbor.
Média, jejichž hlavní náplní je erotika či pornografie, jsou většinou adresována mužům. Autoři časopisů a filmů se sexuální tematikou očekávají, že konzumenty budou oni a z tohoto předpokladu pak vychází formální zpracování, které mě osobně nikdy moc neoslovovalo.
Články o sexu v CO a podobných časopisech jsou tak jedny z mála, kde je téma erotiky zpracováno způsobem, beroucím v potaz to, že hlavním konzumentem bude mladá žena ze střední vrstvy, středoškolsky vzdělaná, relativně zajištěná, bezdětná, žijící ve městě v euroamerické kultuře. Automaticky se předpokládá, že takovou ženu sex zajímá a provozuje ho z radosti za účelem vlastního uspokojení.
Ke své práci jsem použila následující články:
CO září 2005 - Kde má muž svůj G-bod
CO leden 2006 - Poloha slasti - vy nahoře
CO květen 2002 - Tajemství sexuální bohyně
CO červen 2006 - Nekonečný orgasmus
Hlavním mluvčím je v těchto článcích "rádce" - jasně neidentifikovatelný, autorsky odosobněný, bezpohlavní informátor . Jeho funkce však nespočívá pouze ve zprostředkování novinek a vychytávek, ale také v povzbuzování, které mnohdy nabývá podoby přímých příkazů. Zaútočte na zamlčená centra partnerovy slasti a on si vás navždy vryje do paměti! (CO září 2005; 53) Rozkazovací tón podpořený vykřičníkem vybízí k přímé akci. Akčnost a emotivnost je vůbec fenomén charakteristický pro texty tohoto typu. Prostředky použité k danému účelu jsou především množství rozkazovacích vět, výrazně vysoký počet přídavných jmen, metafor a metonymií. Například způsob, jakým autoři/rky pojmenovávají mužská a ženská přirození, je docela kreativní - nedočkavý kapitán, podpalubí rozdováděné loďky, obří kyj, zvědavý potápěč, vztyčené kopí, sladký nanuk, nabitý kolt,...
Je jasné, že v populárním článku v českém jazyce je téměř nemožné použít k označení pohlavních orgánů slovníková hesla. Text by zněl školometsky a připomínal nudné hodiny rodinné výchovy. Lidové výrazy mají zase často vulgární nádech, a i když je mladé ženy v intimních rozhovorech s kamarádkami používají rozhodně častěji, než ty spisovné, vytištěné na papíře by mohly anticipovat představu laciné pornografie. Takže i když se CO staví do role blízkého přítele, přece jen musí respektovat odlišnosti vyplývající z mluveného a psaného projevu.
Ale vraťme se ještě k původní větě. Zaútočte na zamlčená centra partnerovy slasti a on si vás navždy vryje do paměti! (CO září 2005; 53) Není typickým příkladem pouze kvůli použití rozkazovacího způsobu, ale též z toho důvodu, že čtenářku nenápadně vybízí k přesvědčení, že je třeba být v posteli lepší než ostatní. Tím pádem vytváří iluzi jakéhosi konkurenčního prostředí, kde všechny ženy jsou soupeřky a snaží se vzájemně trumfnout a vyhrát (což je v tomto případě vrýt se do paměti muže). Tento jev se hojně vyskytuje v článku z CO květen 2006. Rodeo, jaké předvedete svému drahému po přečtení tohoto článku mu vymaže jiné ženy z hlavy. Už navždy!...Posilujte své poševní svaly, protože je k získání erotické zlaté medaile v postelovém desetiboji budete nutně potřebovat...Abyste všechny své postelové konkurentky položila na lopatky,...(CO květen 2006; 62-65)
Další mluvčím, všeobecně používaným v CO je zpověď "přímého zástupce", většinou umístěná hned na začátku. O autentičnosti těchto zpovědí lze oprávněně pochybovat, spíš bych řekla, že pochází z hlav autorů textů s cílem překlenout určitou odosobněnost způsobenou neidentifikovatelností "rádce". "Když jsem chodila s prvním přítelem, s bídou mi dopřál jeden orgasmus." stěžuje si studentka Alena (CO červen 2006; 63). Tato zástupkyně reprezentuje zkušenost průměrné čtenářky. Čtenářka, která je "vně", se tím pádem může ztotožnit s promluvou ženy "uvnitř" a lépe získá dojem, že text je psán pro takové jako ona. A co víc, že takovým jako ona pomůže. "...Pak jsem potkala Davida. Hned první noc jsem si orgasmus vychutnala třikrát!..."( CO červen 2006; 63).
"Přímí zástupci" však nejsou pouze ti, se kterými se čtenářka ztotožní, ale i ti, o něž usiluje. Když se žena polohy nahoře nebojí a sama se vrhá do sedla, považuji ji za zdravě sebevědomou milenku..." (CO leden 2006; 44) Tyto promluvy pak čtenářku ubezpečí o tom, že rady, jež získala, jsou opravdu oceňované a lze je bez obav použít.
Jazyk používaný v článcích o sexu je spisovný, respektuje zákonitosti očekávané od psaného projevu, zároveň ale má určité specifické rysy, jimiž se jednoznačně vymezuje vůči odborným textům, nebo lépe řečeno vůbec textům, které by svou jazykovou strukturou mohly být chápány jako poučné. Očekává se, že čtenářka CO se chce bavit nad lehko stravitelnou literaturou. Stylisticky je vše tomuto předpokladu přizpůsobeno. Mluvčí se vyhýbá suchopárnému informování v oznamovacích větách. Naopak, motivuje a ponouká pomocí rozkazovacího způsobu a věty prokládá řadou originálních přirovnání. Tato přirovnání mají lehce ironický a místy zároveň poetický nádech, který vytváří dojem, že sice nejde o nic vážného, ale že "rádce" moc dobře ví, jak je sex příjemný. Nezapomeňte rozdmýchat svůj sexuální kotel. Každou volnou minutu se hýčkejte šťavnatými vzpomínkami... Až přijdete večer domů, budete už eroticky rozpálená jako bublající varná konvice.(CO květen 2006; 64) Pozvěte svého přítele do své chlípné laboratoře a dráždivý výzkum na jeho těle může začít. (CO září 2005; 54)
Čtenářkám CO vyká. Myslím, že jedním z důvodů pro použití oficiálnějšího způsobu oslovování je skutečnost, že vzhledem k vysoké frekvenci rozkazovacích vět, by tykání mohlo znít téměř jako buzerace. Představme si následující větu v tykající verzi. Přestaňte lenošit a osedlejte svého horkokrevného oře! (CO leden 2006; 42) Vykání také poskytuje větší důvěryhodnost často i banálním radám a ve čtenářce pomáhá vzbudit pocit, že ji CO respektuje jako dospělou osobu na úrovni.
CO, jak už jsem napsala, je zaměřený na ženy, které lze definovat věkem, vzděláním a místem bydliště. Předpokládá se, že tyto ženy budou spojovat některé zájmy, např. móda, kosmetika, celebrity, sex, opačné pohlaví, a že budou poměrně ambiciózní (nemyslím tím ani tak v kariéře, ale spíš obecně v touze být nejlepší, nejhezčí apod.) Dá se říci, že CO s nimi skrze tyto předpoklady jistou formou manipuluje, protože zájmy a touhy spojené s určitými stereotypy nadále podporuje a to pomocí docela rafinovaných prostředků, mezi něž bezpochyby patří i jazyk (stylistika).
V článcích o sexu se jedná především o očekávání, že každá žena má sex ráda, touží prožít množstvíorgasmů a chce svým erotickým uměním okouzlit partnera. Spokojíte se při milování s jedním orgasmem? Pak se zbytečně okrádáte! (CO červen 2006) U ukázkové věty si všimněme především konfrontačního stylu. Pomocí něj mluvčí jasně dává najevo, co je třeba chtít. Skrytě apeluje na čtenářku ve snaze podpořit v ní určitý druh chování. Jednosměrný komunikační kanál, typický pro média, zde využívá své poziční výhody. Diskutabilní téma předkládá v podobě tendenční otázky. Na ni si sice odpoví čtenářka sama, ale když potvrdí předpoklad mluvčího (což se očekává), je jí důrazně řečeno, že dělá chybu, a následně dostane návod, který jí pomůže dále nechybovat.
CO nevytváří skupinovou identitu tak zřetelně, jak tomu může být např. u novin, v tom smyslu, že není názorově, formálně ani obsahově vyhraněn vůči jiným časopisům podobného typu (noviny si kupují lidé často podle svého politického zaměření). Většina témat, která řeší, mají totiž v souladu se soudobými trendy jednoznačnou odpověď, např. každá žena si chce sex užít beze strachu, že otěhotní (pokud to zrovna nemá v plánu). To je pro CO nezpochybnitelná premisa, stejně jako pro ostatní ženské časopisy. CO nepotřebuje skupinu žen výrazně se odlišujících od zbytku, naopak, jejich konformitu spíše podporuje.
Identifikace je tvořena na vztahu časopis-čtenářka, se záměrem vytvořit pocit, že CO má čtenářku rád a věří jí. Může dosáhnout čehokoliv, protože CO vždy dobře poradí. Příroda vám nadělila slastiplnou schopnost vyvrcholit několikrát těsně za sebou. A vy jen potřebujete vědět, jak na to (CO červen 2006).
Dle mého názoru je stylistická složka ve článcích o sexu v CO na poměrně vysoké úrovni (vzhledem k ostatním časopisům podobného zaměření) a vyrovnává tak obsahovou banalitu. Mám-li hovořit z vlastní zkušenosti, člověk sice přistupuje ke čtení daného tématu s očekáváním, že se dozví něco inspirujícího, ale nestane-li se, není nijak pobouřen. Články totiž mají, laicky řečeno, šťávu. A baví. O to jde především.
Při práci na tomto seminárním textu, kdy jsem se snažila rozebrat čtyři články v CO o sexu z hlediska lingvistické antropologie, jsem si de facto jen přesněji definovala a pojmenovala to, co vím a co mě osobně nijak nerozčiluje. Média se mnou manipulují. A já na tu hru přistupuji. Ostatně, kdyby ne, stal by se ze mne za chvíli paranoidní uzlíček nervů.
Vzájemná ovlivnění, alespoň myslím, nejsou v naší společnosti lineární, ale kruhová. Tato skutečnost nedovoluje, aby do mainstreemových sdělovacích prostředků vstoupily příliš nekonvenční prvky, ať už pozitivní, nebo negativní. CO si nedovolí překročit určitý rámec, protože ví, že čtenářky by na něj nepřistoupily. Např. stěží zde najdeme titulek typu: Prožijte orgasmus se svým psem!
Já hodlám "kvalitní" literaturu nadále prokládat CO, vědoma si cejchu, který to sebou nese. Tak ať žijí pipiny.

Adam a Eva

17. srpna 2007 v 20:44 | Olivka |  seminárky
Co je zač ta bytost člověk?
Člověk je zvířátko obdařené úsvitem vědomí. Inteligentní opice s obrovským sexuálním apetitem. Devadesáti devíti procentní bratr šimpanze. Hříčka evoluce. Člověk je omyl přírody (Walter Gilbert, http://citaty.kukulich.net/temata/lide/10).Na počátku lidských dějin stvořil Bůh Adama. Nebo Adam Boha? Sebe navzájem? Soudím, že bůh tvoře člověka přecenil svoje možnosti (O.Wilde, http://citaty.kukulich.net/temata/lide/)." Prach jsi a v prach se obrátíš!" řekl Bůh. S tím ale Adam nechtěl souhlasit. Jeho zrozené já, úchvatné ve svém zrcadlení, ta čerstvě vykvetlá narciska, se bála umřít. Když za ní zlomyslní andělé hlasitě třískli branami ráje, klekla k Hospodinovým nohám a hořce plakala svírána neznámou úzkostí. Pane Bože, vytrhl jsi mě z bezpečného lůna přírody a přesto musím zůstat poslušná jejích zákonů, bez možnosti přestřihnout pupeční šňůru? Eva chroupala šťavnaté jablko a hladila Adama po hlavě. Byli tak daleko od všeho, čeho se dotýkali. Duše měli popatlané od jablečné šťávy a na čele Kainovo znamení. Zbyly jenom otazníky.
Slyšel, jak se všeho zříká.
Bázně.
Křivdy. Všeho zlého. Slyšel jez, jak
tence stříká. Slyšel. Bál se. Marně
smál se. Marně lhal, že není čeho.
Padal. Vstával. Ještě. Ještě. Noc a
den. Však v konci deště stál ten strach,
o hlavu větší. Jak by kýmsi opuštěný - - -
Jak by bez přístřeší - -
-
Co za bytost je člověk? Svírám v ruce Malé dějiny filosofie ve snaze najít inspiraci, přidat pár oblázků do mozaiky, kterou skládám už odmalička, mozaiky ze střípků,co mi přijdou pod ruku. Mapuju svůj vesmír, plním ho otázkami. Odpovědi na ně jsou však jakýmisi nepolapitelnými éterickými principy, jež můj mozek nedokáže odkódovat, neboť jeho hlavní nástroj, lidská řeč, je velice omezená, neschopná kooperovat s intuicí a převádět její abstraktní pocity.
Když je mi smutno a dívám se na všechno, co jsme jako lidé vytvořili, vidím betonové orgie prznící Matku Zemi. Spirály štiplavého kouře. Sem tam agresivní neon, jinak bezduché šero. Africkou holčičku obrostlou vředy. Amíka oteklého čtyřmi tunami obžerství. Sebe sama, jak se brodím žumpou přesycenosti, a je mi to málo.
Když je mi hezky a dívám se, co jsem jako lidé vytvořili, tak vidím, slyším, cítím a dotýkám se samých hebkých příjemný věcí. Oblý, melodický a voňavý svět je mou součástí stejně jako hromada hnoje. A stejně dvojaký přístup mám k chápání člověka obecně.
Jsme zajímavé bytosti. Jsme schopni tvořit krásné věci, ale stejně dobře je umíme ničit. Máme neuvěřitelné intelektuální schopnosti, také však zvrhlé touhy, jak s nimi nakládat. Vždycky mne fascinovaly války. Touha ničit, podmaňovat, vítězit. Rudá testosteronová zloba. Mužský element. Šílené spermie řítící se světem v animální touze vyrvat všem soupeřům bičíky a ošoustat všechna vajíčka. Hrdinství. My versus oni. My krásní, chytří, osvícení, bojující za vlast, mír(!), za bratry, za sestry ve své nesobeckosti rozséváme vlastní kulturu. Tato kultura je nedokonalejší doposud vytvořenou a proto máme právo, ba dokonce povinnost, šířit mezi prostý lid její principy. Především pak princip nedotknutelnosti lidského života. Za tento princip stojí bojovat. A umírat. A zabíjet. Humus. V tom budou tlít srdce padlých válečníků. Válka, jak vidíme, přináší nejen nevyhnutelné ničení, ale navíc je psychologicky přijatelným způsobem zdůvodňuje.(G.Orwel,http://citaty.kukulich.net/temata/valka-a-mir/3)
Nemyslím si, že se zlepšíme. Neumím idealisticky věřit že nás evoluce promění v anděly. Když sleduji historii, mám pocit, že se vůbec, ani trošičku, nepoučujeme z chyb předků, neposouváme se dál. Nejsme o nic víc krutí, ale ani o nic víc něžní. Lze namítnout, že nikdy, až doposud, se člověk netěšil takovým svobodám a možnostem, jaké nyní požívají obyvatelé Ameriky a Evropy. Jenomže, kdo my jsme? Lidské osudy "civilizovaného" světa lze diferencovat na osudy bohatých a chudých. Vždycky to tak bylo, vždycky to tak bude. V nynějším prostoru propojeném technikou jsou všichni obyvatelé zeměkoule sousedy. My šťastlivci, obývající euroamerickou čtvrť, jsme šlechta, aristokraté, lucky people, jimž je poskytnut veškerý komfort. Máme pískoviště plné hraček. A stejně neumíme být šťastní. V pohodlné realitě našeho světa si masochisticky vyhnípáváme bolístky, aby vůbec bylo čím se zabývat. Boj o přežití je přežitý. Nastává fáze naplňování prázdnoty. Všechno je tak nějak složité, když už nemusíme hledat potravu. Learyho kyselinová revoluce vyšuměla, od šedesátých let se neukázal mesiáš. Lidé z našeho kulturního okruhu však pociťují samospasení jako nutnost. Existuje jediný kousek ve vesmíru, který můžeš s jistotou zlepšit - a to jsi ty sám (Aldous Huxley,http://citaty.kukulich.net/temata/lide/). Když se rozpadne ráj, rány osudu už nemohou být nesmyslnější. Když začne být spása absurdní, nic není nezbytnější než nalezení jiné podobné kontinuity…(Anderson, Pomyslná společenství, str. 247)
Kontinuitu hledáme opravdu zuřivě. Jsme zmatení. Průvodcem pro slabší bývá psycholog. Dobrý džob. V dřívějších dobách postrádaly filosofické otázky pro obyčejného člověka smysl, protože věřil stejně jako dýchal. Byl Bůh, bylo nebe a bylo peklo. Dnes je vše relativní. Bůh je mrtvý, Bůh žije. Příliš ostré růžky má otázka, jestli jsme si náhodou všechny ráje, karmy, posmrtné životy apod. nevytvořily z prostinkého strachu. Člověk se odpradávna velice ostře separoval od zvířat, cítil se víc, tak moc víc, že mu přišlo nesmyslné přijmout smrt jako definitivní splynutí se vším, od čeho byl předtím oddělen. Ale co když smrt opravdu jenom spojuje a spojuje tak moc, tak nekompromisně, že naše tělo, naše ego, naše duše, cokoliv, co jsme vnímali během života jako Já, se hebce přelije do neživotné formy, splyne s měkkou půdou, uzavře se zpátky do bezpečného lůna Matky Země? Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením Popel vše srovná. Nerovni se rodíme, rovni umíráme(L.A.Seneca, http://citaty.kukulich.net/temata/smrt/2). Geneticky jsme si se šimpanzem blíže, než dva řády pro nás nerozpoznatelně odlišných myší. Proč by pak pro nás měly platit jiné zákony? Jenom proto, že celý život neseme cejch vědomí vlastní smrtelnosti?
Mysleli jsme si, že se kolem nás točí celý Vesmír, Slunce, že jsme tu od počátku, že se zásadně odlišujeme od ostatních bytostí. A pak přišla chladná slečna Věda se svojí krutou pravdou. Jsme tu stěží minutu z uplynulé hodiny vesmíru. Jsme náhoda? Jsme záměr? Sedí tam nahoře nějaký nejapný spisovatel a drze se baví nad vytvářením nesmyslných příběhů? Vousatý stařec? Láskyplná energie stočená do duhové spirály? Neumím odpovědět. Ani se o to nechci pokoušet. Jsem jen malinký užaslý človíček uprostřed obrovské záhady jménem svět.
Jak napsal Jostein Gaarder, všichni se rodíme se jako žolíci, ale většina z nás se v dospělosti přestane ptát: Kdo jsme? Odkud jsme se vzali? Existuje Bůh? Žolík ne. Nikdy neztratí okouzlení ze života, tu nekonečnou fascinaci nad zázrakem bytí. Je bohatší. Obzor jeho nebe se rozprostírá donekonečna a v něm a za ním leží veliká tajemství, krásná v tom, že je dosud nikdo nerozluštil. Díky žolíkům za to, že se ptají a díky vesmíru za to, že moudře mlčí.

Svatba

16. srpna 2007 v 10:35 | Olivka |  za víčky
Stála jsem na úpatí hory v chumlu svatebčanů. Pod ní se klenulo travnaté údolí. Kdosi mi říká :"Podívej na tu krásu, tam jsi se vdávala." a ukázal přede mě. Za údolím se rozpínal další kopec, strmý a přísný. V jeho úpatí se šklebil děsivý kostel. Rozvrácená krása, posypaná prachem času. A bílý oltář venku. Svítil čistotou. Místo, kde jsem prý něco slíbila. Asi ano, bylo to tak, ale... proč necítím radost, jen podivný strach? Jsem smutná nevěsta... Utíkala jsem pryč, zpátky, abych se ještě jednou dotkla své svobody. Šplhala jsem po skalnatém svahu, šatičky rozedrané, na těle škrábance a rány. Žádná bolest. U chrámu čekal kněz. "Pojď si pro hostii, děvenko." Zavřela jsem oči a on mi pod jazyk vložil něco odporného. Plivala jsem krvavé chuchvalce z pusy, plivala jsem chlupy, oči, uši, kosti, křičela odporem.
Dal mi krysu.Chléb můj vezdejší.

Láska

16. srpna 2007 v 10:34 | Olivka |  za víčky
V rukou jsem konejšila malinký vzteklý miminko. Jeho tatínkem byl můj milenec, ale já nebyla maminkou. Začalo vrnět jako kočička. Řekla jsem mu " Lásko!". Zopakovalo:"Lásko!" Nemohla jsem uvěřit, že první smysluplné slovo, kterým oblaží svět, bude takový krásný. Že ho získá ode mně. Řekla jsem znovu:"Lásko" a ono zase zopakovalo:"Lásko,lásko, lásko." Pak jsem mu podala malinkou elektrickou píšťalku a ono začalo hrát.Slyšela jsem něžnou,jemnou a čistou melodii.
Pak sen skončil.