...chodí za mnou myšlenky, obrázky, sny a exhibují...občas se pokusím jim dát tvar.

Adam a Eva

17. srpna 2007 v 20:44 | Olivka |  seminárky
Co je zač ta bytost člověk?
Člověk je zvířátko obdařené úsvitem vědomí. Inteligentní opice s obrovským sexuálním apetitem. Devadesáti devíti procentní bratr šimpanze. Hříčka evoluce. Člověk je omyl přírody (Walter Gilbert, http://citaty.kukulich.net/temata/lide/10).Na počátku lidských dějin stvořil Bůh Adama. Nebo Adam Boha? Sebe navzájem? Soudím, že bůh tvoře člověka přecenil svoje možnosti (O.Wilde, http://citaty.kukulich.net/temata/lide/)." Prach jsi a v prach se obrátíš!" řekl Bůh. S tím ale Adam nechtěl souhlasit. Jeho zrozené já, úchvatné ve svém zrcadlení, ta čerstvě vykvetlá narciska, se bála umřít. Když za ní zlomyslní andělé hlasitě třískli branami ráje, klekla k Hospodinovým nohám a hořce plakala svírána neznámou úzkostí. Pane Bože, vytrhl jsi mě z bezpečného lůna přírody a přesto musím zůstat poslušná jejích zákonů, bez možnosti přestřihnout pupeční šňůru? Eva chroupala šťavnaté jablko a hladila Adama po hlavě. Byli tak daleko od všeho, čeho se dotýkali. Duše měli popatlané od jablečné šťávy a na čele Kainovo znamení. Zbyly jenom otazníky.
Slyšel, jak se všeho zříká.
Bázně.
Křivdy. Všeho zlého. Slyšel jez, jak
tence stříká. Slyšel. Bál se. Marně
smál se. Marně lhal, že není čeho.
Padal. Vstával. Ještě. Ještě. Noc a
den. Však v konci deště stál ten strach,
o hlavu větší. Jak by kýmsi opuštěný - - -
Jak by bez přístřeší - -
-
Co za bytost je člověk? Svírám v ruce Malé dějiny filosofie ve snaze najít inspiraci, přidat pár oblázků do mozaiky, kterou skládám už odmalička, mozaiky ze střípků,co mi přijdou pod ruku. Mapuju svůj vesmír, plním ho otázkami. Odpovědi na ně jsou však jakýmisi nepolapitelnými éterickými principy, jež můj mozek nedokáže odkódovat, neboť jeho hlavní nástroj, lidská řeč, je velice omezená, neschopná kooperovat s intuicí a převádět její abstraktní pocity.
Když je mi smutno a dívám se na všechno, co jsme jako lidé vytvořili, vidím betonové orgie prznící Matku Zemi. Spirály štiplavého kouře. Sem tam agresivní neon, jinak bezduché šero. Africkou holčičku obrostlou vředy. Amíka oteklého čtyřmi tunami obžerství. Sebe sama, jak se brodím žumpou přesycenosti, a je mi to málo.
Když je mi hezky a dívám se, co jsem jako lidé vytvořili, tak vidím, slyším, cítím a dotýkám se samých hebkých příjemný věcí. Oblý, melodický a voňavý svět je mou součástí stejně jako hromada hnoje. A stejně dvojaký přístup mám k chápání člověka obecně.
Jsme zajímavé bytosti. Jsme schopni tvořit krásné věci, ale stejně dobře je umíme ničit. Máme neuvěřitelné intelektuální schopnosti, také však zvrhlé touhy, jak s nimi nakládat. Vždycky mne fascinovaly války. Touha ničit, podmaňovat, vítězit. Rudá testosteronová zloba. Mužský element. Šílené spermie řítící se světem v animální touze vyrvat všem soupeřům bičíky a ošoustat všechna vajíčka. Hrdinství. My versus oni. My krásní, chytří, osvícení, bojující za vlast, mír(!), za bratry, za sestry ve své nesobeckosti rozséváme vlastní kulturu. Tato kultura je nedokonalejší doposud vytvořenou a proto máme právo, ba dokonce povinnost, šířit mezi prostý lid její principy. Především pak princip nedotknutelnosti lidského života. Za tento princip stojí bojovat. A umírat. A zabíjet. Humus. V tom budou tlít srdce padlých válečníků. Válka, jak vidíme, přináší nejen nevyhnutelné ničení, ale navíc je psychologicky přijatelným způsobem zdůvodňuje.(G.Orwel,http://citaty.kukulich.net/temata/valka-a-mir/3)
Nemyslím si, že se zlepšíme. Neumím idealisticky věřit že nás evoluce promění v anděly. Když sleduji historii, mám pocit, že se vůbec, ani trošičku, nepoučujeme z chyb předků, neposouváme se dál. Nejsme o nic víc krutí, ale ani o nic víc něžní. Lze namítnout, že nikdy, až doposud, se člověk netěšil takovým svobodám a možnostem, jaké nyní požívají obyvatelé Ameriky a Evropy. Jenomže, kdo my jsme? Lidské osudy "civilizovaného" světa lze diferencovat na osudy bohatých a chudých. Vždycky to tak bylo, vždycky to tak bude. V nynějším prostoru propojeném technikou jsou všichni obyvatelé zeměkoule sousedy. My šťastlivci, obývající euroamerickou čtvrť, jsme šlechta, aristokraté, lucky people, jimž je poskytnut veškerý komfort. Máme pískoviště plné hraček. A stejně neumíme být šťastní. V pohodlné realitě našeho světa si masochisticky vyhnípáváme bolístky, aby vůbec bylo čím se zabývat. Boj o přežití je přežitý. Nastává fáze naplňování prázdnoty. Všechno je tak nějak složité, když už nemusíme hledat potravu. Learyho kyselinová revoluce vyšuměla, od šedesátých let se neukázal mesiáš. Lidé z našeho kulturního okruhu však pociťují samospasení jako nutnost. Existuje jediný kousek ve vesmíru, který můžeš s jistotou zlepšit - a to jsi ty sám (Aldous Huxley,http://citaty.kukulich.net/temata/lide/). Když se rozpadne ráj, rány osudu už nemohou být nesmyslnější. Když začne být spása absurdní, nic není nezbytnější než nalezení jiné podobné kontinuity…(Anderson, Pomyslná společenství, str. 247)
Kontinuitu hledáme opravdu zuřivě. Jsme zmatení. Průvodcem pro slabší bývá psycholog. Dobrý džob. V dřívějších dobách postrádaly filosofické otázky pro obyčejného člověka smysl, protože věřil stejně jako dýchal. Byl Bůh, bylo nebe a bylo peklo. Dnes je vše relativní. Bůh je mrtvý, Bůh žije. Příliš ostré růžky má otázka, jestli jsme si náhodou všechny ráje, karmy, posmrtné životy apod. nevytvořily z prostinkého strachu. Člověk se odpradávna velice ostře separoval od zvířat, cítil se víc, tak moc víc, že mu přišlo nesmyslné přijmout smrt jako definitivní splynutí se vším, od čeho byl předtím oddělen. Ale co když smrt opravdu jenom spojuje a spojuje tak moc, tak nekompromisně, že naše tělo, naše ego, naše duše, cokoliv, co jsme vnímali během života jako Já, se hebce přelije do neživotné formy, splyne s měkkou půdou, uzavře se zpátky do bezpečného lůna Matky Země? Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením Popel vše srovná. Nerovni se rodíme, rovni umíráme(L.A.Seneca, http://citaty.kukulich.net/temata/smrt/2). Geneticky jsme si se šimpanzem blíže, než dva řády pro nás nerozpoznatelně odlišných myší. Proč by pak pro nás měly platit jiné zákony? Jenom proto, že celý život neseme cejch vědomí vlastní smrtelnosti?
Mysleli jsme si, že se kolem nás točí celý Vesmír, Slunce, že jsme tu od počátku, že se zásadně odlišujeme od ostatních bytostí. A pak přišla chladná slečna Věda se svojí krutou pravdou. Jsme tu stěží minutu z uplynulé hodiny vesmíru. Jsme náhoda? Jsme záměr? Sedí tam nahoře nějaký nejapný spisovatel a drze se baví nad vytvářením nesmyslných příběhů? Vousatý stařec? Láskyplná energie stočená do duhové spirály? Neumím odpovědět. Ani se o to nechci pokoušet. Jsem jen malinký užaslý človíček uprostřed obrovské záhady jménem svět.
Jak napsal Jostein Gaarder, všichni se rodíme se jako žolíci, ale většina z nás se v dospělosti přestane ptát: Kdo jsme? Odkud jsme se vzali? Existuje Bůh? Žolík ne. Nikdy neztratí okouzlení ze života, tu nekonečnou fascinaci nad zázrakem bytí. Je bohatší. Obzor jeho nebe se rozprostírá donekonečna a v něm a za ním leží veliká tajemství, krásná v tom, že je dosud nikdo nerozluštil. Díky žolíkům za to, že se ptají a díky vesmíru za to, že moudře mlčí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Misha Misha | Web | 17. srpna 2007 v 20:45 | Reagovat

http://lucinka1994.blog.cz/0708/kdo-postoupi-do-2-kola#komentare

hlasni pro me pls v ankete,muj nick je misha

a sorry za reklamu ;))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama