...chodí za mnou myšlenky, obrázky, sny a exhibují...občas se pokusím jim dát tvar.

Co by bylo, kdyby nebyly emoce

17. srpna 2007 v 20:47 | Olivka |  seminárky
Nic! Velký třesk na počátku byla taky mohutná eruptivní emoce. Život je jeden krátký, obrovsky krásný citový výlev.O čem mám tedy psát? O ničem? Ještě k tomu odborně?? Bože můj, kdybych v tuhle chvíli byla o trochu víc robotická bytost, snáze bych se přenesla přes strupovitou vlnu nevole, která se mi vzedmula v prsou, jakmile jsem si v ELFU přečetla, že vás nezajímá fantazie, že práce má být hlavně systematická! OK. Pokusím se tedy sesmolit žádanou suchařinu. Právě probíhá transformace ve vybledlou intelektuálku bez šťávy. Zapojuji příslušné synapse nudy. Jsem pilná studentka. Přeji příjemné čtení.
Přistoupím-li na Macleanovu evoluční teorii trojjediného mozku (triune brain theory), pak svět bez emocí končí v druhohorách. Obrovští brontosauři a jim příbuzní, patří do třídy plazů, jejichž mozek je tvořen pouze R-komplexem, tedy mozkovým kmenem a mozečkem. Limbický systém, sídlo emocí a instinktů, se vyvinul až u savců. Z pohledu naprostého neználka, neposkvrněného vědeckými fakty z oblasti evoluční biologie, se mi ovšem nechce věřit v absenci emocí a především pak instinktů u jednodušších životních forem. I tyto hloupoučké tvorečky "něco" nutí žít, hledat potravu, pářit se, utíkat před agresorem.
Přes zuřivé googlování se mi nepodařilo najít informace o chemických reakcích, která probíhají v jejich tělech ve chvílích, jež bych antropomorfologicky nazvala strachem (útěk ještěrky před mým hrozivým stínem) nebo slastí (páření hadů). Ale budiž. Představme si, že během vývoje směrem k lidskému mozku nedošlo k oné fázi vzniku limbického systému, že nám uvnitř lebky trůní pouze dvojjediný mozek, tvořený R-komplexem a neokortexem. V tomto pomyslném světě jsme tedy tvorové inteligentní, komunikující pomocí řeči, ale bez citů. Jsme životná forma robotů.Všechny naše snahy a cíle jsou řízeny intelektuální úvahou. Nic z našich rozhodnutí netříští obtížné emoce, naše činnost není poháněna touhou ani vášní, život plyne na jedné neměnné vlně.
Partnera vybíráme na základě genetických rozborů, jež si necháme provést ve sterilní laboratoři za rohem. Tam nám doporučí toho správného samce, nesoucího kvalitní genetický kód, přesně tak, aby z našeho plánovaného spojení vznikli zdraví a životaschopní jedinci. Jak jednoduché. Děti plodíme v takovém počtu, aby byla zachována globální rovnováha a lidstvo se nebezpečně nepřemnožilo. Když někde selže výpočetní technika a omylem dojde k porodu dítěte, jež je statisticky nadbytečným, jeho rodiče ho sami po zralé úvaze sprovodí ze světa. Jak ohleduplné. Ve věku kolem čtyřiceti let pak dobrovolně uleháme na vypolstrované
lehátko a svá lojovitá těla, nesoucí první známky stárnutí, necháme napumpovat cyankáli. Nazdar nudný světe. Sci-fi. Emoce bez rozumu existují, rozum bez emocí ne, díky Bohu.
Jak už jsem naznačila, dnešní věda pracuje s předpokladem, že emoce patří k vývojově starším komponentám regulující chování živých tvorů. Plnily svoji nepostradatelnou funkci o miliony let dřív, než se vůbec první hominid zamyslel. A plnily ji ještě dlouho poté. Pračlověk, ač už schopný abstraktního myšlení, byl stále ve vypjatých chvílích zcela závislý na rychlosti svých reakcí, na instinktech, jejichž původ se táhne hluboko k prvotním formám života. Dokud žil v lůně přírody, bezmocný vůči jejím rozmarům, což zahrnuje cca třicet pět tisíc let z cca čtyřiceti tisíc let jeho existence, všechny jeho emocionální reakce, jevící se z dnešního hlediska jako zbytečné či obtěžující, byly v tehdejším kontextu smysluplné. Zachraňovaly ho. Primární city, k nimž se dnes řadí především strach, úzkost, hněv, radost a smutek, mu pomáhaly rychleji se orientovat v drsném světě, v němž neustále číhalo potencionální nebezpečí. Kdyby jeho talamus nebyl spojen malým svazkem nervových vláken s amygdalou, reakce na mávnutí chobotem rozzuřeného mamuta by se o několik setin času zpomalila a stála by pračlověka život.
V dnešní době, jsme-li ovšem oni šťastlivci obývající euro-americkou sodomu hojnosti, se však spousta afektů jeví jako směšné přežitky z dob umolousaných divochů. Zatímco nás necivilizovaná amygdala nutí uskočit před zahradní hadicí, nervové vzruchy se doplazí do senzorických center v mozkové kůře a teprve tam je, po precizní analýze, pudová reakce zkrocena. Problém spočívá ve faktu, že autonomní nervový systém už rozjel poplachovou reakci, takže se potíme, buší nám srdce a možná jsme se připokakali. Což je docela trapas. Racionální lidé jednadvacátého století by z tohoto důvodu rádi některé nevhodné primitivní emoce vymazaly. Koneckonců, proč bych měla mít před zkouškou sevřený žaludek? A proč by mi mělo před schůzkou s panem Okouzlujícím poskakovat srdce jak na trampolíně, když na něm mám šelest a vůbec mu to nedělá dobře?
Život bez těchto emocí, by byl, pro ty neurotičtější, jednodušší, protože by je nervozita či strach neobíral v kritické situaci o kvanta vědomostí či o šarm. V psychologii duševní hygieny existuje spousta návodů, jak relaxovat, jaká psychofyzická cvičení provádět ve stavu blížící se paniky. Přesto přese všechno existují lidé, pro něž je např. vystoupení na veřejnosti strašlivým utrpením, a další človíčci trpí jinými nejrozmanitějšími fobiemi, jejichž výčet by přesáhl rámec této práce.
Sama znám z vlastní zkušenosti velice dobře situaci, kdy člověk dostane panický záchvat úzkosti, která se šíří tělem jako narůžovělá obluda chrlící podivné horko spolu s kapkami studeného potu. Svojí silou povalí frustrované racio, jež si intenzivně uvědomuje nelogičnost vznětu, je posledním ostrůvek normálnosti v rozbouřené horečce emocí, ale nemůže nějak důrazněji zasáhnout, zastavit rozjetý řetězec chorobného strachu. První ze všeho se vždycky žaludek scvrne na minimum, následuje srdce dunící tisíci údery za sekundu, pot na dlaních, pot na zádech, pocit, že se nemůžu nadechnout a že mám od kru až po hrudní koš nataženou strunu, na níž jakýsi šílenec vyhrává otřesnou skřípavou melodii.V daných situacích pro mě jediným vysvobozením byla událost, která se odehrála v mé blízkosti a vzbuzovala svojí přirozeností silnou negativní emoci. Např. jestliže se mě neopodstatněná úzkost rozhodla navštívit v dopravním prostředku MHD, záchranou mi byl revizor, jež ve mně vyvolal strach, stres a rozčilení, poněvadž jsem jela na černo. Všechny somatické pochody, spuštěné už dávno předtím nějakou těžko definovatelnou vnitřní neurózou, se díky vnějším okolnostem staly přirozeným doprovodem mých pocitů a ztratily pachuť čehosi patologického. Vzpomínám na časy, kdy moje panické fobie byla nesmírně aktivní a otravovala mi život, a v tomto kontextu přemýšlím nad Freudem a jeho teorii nevybitého libida. Nejvíc mě děsil fakt, že nevím, proč se bojím. A bála jsem se opravdu hodně. Neumím si představit, že bych se mohla kdy bát víc. Přitom tam nestál žádný medvěd ani na mě nikdo nemířil kulometem. Snažila jsem se retrospektivně vrátit do časů mého dětství. Šlo o automatickou úzkost? Jestliže ano, pak by znamenalo, že celý svět, jakákoliv situace, ve mně vzbuzuje vzpomínku na nějaké nevyřešené trauma. Záchvat strachu totiž nebyl vázán na nic a nikoho, nebo jsem alespoň nějakou logickou spojitost nezaznamenala.
Přesto tuším, proč úzkosti mám. Podivné neurózy jsou zakódovány v genech z nichž vzešla moje matka. Vím, že si tento cejch ponesu celý život. Zřetelně se mi vybavují zážitky z dětství, kdy jsem polykala mega kvanta strachu v bezmocné rezignaci pramenící z přesvědčení, že na daný problém jsem sama. Že je tak hrůzyplný, že ho nelze představit komukoliv dalšímu. Prostě jsem příliš citlivě přefiltrovávala realitu. Každá noční můra, která proletěla na míli daleko, byla mou osobou přitažena jak svítící lucernou a vždy si našla děsuplnou cestu až do vnitřního obludária, kam nakladla další larvy. Jediné, co chci, je udělat tečku. Moje děti už ne. Tak.
I v méně vypjatých situacích však často vnímáme nepříjemné rozštěpení, způsobené vnitřním pnutím v důsledku rozporuplných emocí, na základě nichž vzniká pocit, že "sami sobě nerozumíme". Často pak nechceme okolí seznámit se svým emočním stavem. Maskujeme, modulujeme, nebo simulujeme. Např. mám kamaráda, se kterým se velmi nerada vídám, protože je to nešťastný tvor, citové klíště. Při každém setkání s ním mám pocit, že ze mě vysává veškerou pozitivní energii. Navzdory tomu, že je inteligentní, se chová jak pětileté dítě, jež se nalepí a rádo by se pomazlilo. Každý jeho projev sklouzává k submisivní infantilitě a já k němu v takových chvílích pociťuji hluboký odpor. Zároveň je však mé svědomí postaveno do pozoru a vyčítavě drmolí ohranou písničku o jeho matce alkoholičce, o špinavém a smutném dětství, o tom, jak na nás, kamarádech, visí… ablabla.Takže pod vlivem smíšených emocí maskuji odpor, simuluji zájem a moduluji empatii k jeho astenickému chování. V práci též musím dennodenně házet falešné úsměvy na všechny strany a vztek skrývat za dobře nacvičenou fasádou pohodové servírky. Vím, že umím docela dobře maskovat, co skutečně cítím, ale pouze krátkodobě. Z dlouhodobého hlediska mne to vyčerpává a patřím mezi lidi, kteří těžko snáší pobyt ve společnosti, v níž není zvykem dávat průchod emocím.
Myslím si, že míra otevřenosti, s jakou jsme schopní k lidem přistupovat a jakou naopak dokážeme tolerovat od ostatních bez toho, aby nás zraňovala, nebo se nás nepříjemně dotýkala, závisí hodně na výchově. V raných fázích vývoje dítě prochází primární socializací, kdy si zvnitřňuje určité vzorce chování. Je vcelku bezbranné vůči tomu, co je mu vštěpováno jako norma a přijímá ji do svého středu. Emoce z něj proudí naprosto otevřeně, avšak zpětná vazba ze strany vychovatelů ho nutí vypořádat se s faktem, že některé jeho citové projevy jsou okolím vnímány jako nevhodné. Kluci nepláčí a holčičky se nevztekají. Tyto a podobné normy, zažité pro generaci jeho zploditelů,v něm logicky vyvolávají pnutí, doženou ho k přijetí nezbytných mezilidských her, kdy jinak cítíme a jinak se chováme.
Každá kultura má nějaká svá emoční tabu. Má však každé takové tabu smysluplné opodstatnění? Plháková píše, že: Ukazuje se, že otevřené vyjádření zlosti vede obvykle ke zvýšení její intenzity. Naopak, dokáže-li se člověk ovládnout a nedá své negativní pocity najevo, zlost ho nejspíš přejde. (Plháková. Učebnice obecné psychologie, 421). Z introspektivního hlediska považuji daný výrok za absolutní nesmysl! Nedám-li najevo svou zlost, mám vždy pocit, že ve mně odporným způsobem zahnívá tak dlouho, dokud nepovolím ventily a ona nevyprchá ven. Zvláštní je, že ve chvílích, kdy ji vypouštím do éteru, začne mé tělo produkovat zvýšené množství hlenu a během excitovaného monologu pořád smrkám a kašlu. Jako by ze mě odcházela žluč Rozum dokáže rozčilení zpracovat racionalizací, ale mně osobně se tím neuleví. Potřebuji se vyvztekat. Když jsem byl malá, maminka nám ušila fackovacího panáka. Abreakce v jeho přítomnosti byly super.
Dodatek: Jsem natolik emotivní dylina, že prostě nedokážu napsat neemotivní neosobní strukturovanou systematickou vědeckou práci o emocích. Tak jsem napsala aspoň tohle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nightmare nightmare | Web | 17. srpna 2007 v 20:58 | Reagovat

fakt super članok!!! :) ..a pekny blog. Konečne niečo normalne na blogoch vidím..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama