...chodí za mnou myšlenky, obrázky, sny a exhibují...občas se pokusím jim dát tvar.

Koudel u zadnice

18. srpna 2007 v 2:03 | Olivka |  seminárky
Patřím mezi línější lidi. Stručně řečeno, dokud mi nehoří koudel u zadnice mám velké problémy sama sebe aktivovat k horečné práci. Tato moje ne příliš pozitivní vlastnost se projevuje zejména ve vztahu ke studiu. Když jsem nastoupila do základní školy, vše mi šlo samo od sebe, nemusela jsem hnout prstem a stejně byla oceňovanou premiantkou a oblíbeným sluníčkem celé třídy. Na tento příjemný a pohodlný způsob získávání sympatií a uznání jsem si zvykla a nějak přirozeně očekávala od následujícího života, že poplyne na podobné vlně, že jsem miláček štěstěny k němuž láska a úspěch chodí samy od sebe. Nenaučila jsem se bojovat, přemáhat a snažit. Na gymnáziu jsem pak měla nejhorší prospěch ze všech. Prostě mě to nebavilo. V pubertě jsem během nudného a zdlouhavého vyučování odplouvala do pestrobarevných světů nesena vlastní fantazií. Z paralelního pohodlí jsem se vracela zpět pouze v nouzových okamžicích, a to ve chvílích kdy přede mnou obludní profesoři zamávali kolonou nedostatečných, jež se, bůh ví jak, nastřádaly ve mém studijním průkaze, těšíce se rozšklebit i na vysvědčení. Teprve tehdy jsem vytáhla mozek z nočního stolku a na poslední chvíli mučila jeho netrénované buňky sumami nesmyslných vzorečků a rovnic. Dostatečně silným motivem byla až hrozící ztráta prázdnin.
Bohužel jsem si během tohoto semestru uvědomila, že jsem stále onou lehkomyslnou studentkou, která k učení přistupuje vágně a nezodpovědně a je okouzlena každou záminkou ponoukající ke strávení času jiným způsobem než četbou povinné literatury. I tuto práci odevzdávám pozdě, protože death- lineového večera bylo tolik příjemnějších možností, jak jej strávit. Převládla potřeba afiliace se spolužákyJ.Upřímně řečeno, potřeba sdružování u mě vždy zvítězila nad vším ostatním. Být ve společnosti jiných lidí, smát se s nimi a komunikovat je něco, co mě naplňuje energií. Bez těchto veselých radovánek bych brzy uschla a zapškla. Projevuje se to i v kontextu ke studiu na této škole. Spokojená jsem zde začala být až ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že už mám svůj okruh roztomilých kamarádů, se kterými se ráda vidím.
Druhá má osobní nejpodstatnější potřeba je potřeba intimity, jež se hodně silně prolíná s potřebou afiliace. Jsem totiž egocentrická žvatlavá žába, kterou neustále něco nutká roztrubovat do okolí svoje pocity a prožitky. Jestliže se tedy budu cítit zamilovaná, málokterý šťastlivec unikne z mé přítomnosti neinformovaný do nejmenšího detailu o právě probíhající explozi v mém potrhlém srdci.
Co se týče studia, jediné, na čem si opravdu dávám záležet, je psaní seminárek. Nesnáším odevzdávat práci, za kterou si sama nestojím.Ve spoustě předmětů mi zazvonila hrana, protože než abych odevzdala nějaký balast, při jehož četbě bych zívala nudou, raději jsem oželela možnost dokončit celý předmět. Svoji významnou roli v tom samozřejmě opět hraje paní lenost a tendence dělat věci na poslední chvíli. Potřebuji na napsání několikastránkového textu alespoň čtyři dny. A když se jich pak sejde v jednom termínu více dohromady, raději napíšu jednu subjektivně kvalitní, než dvě neslané-nemastné. Chápu, že je to docela hloupé, ale když mě něco baví, ráda to dělám dobře. Mám v sobě zakódovanou nepraktickou vášeň, která chce dát "všechno", a když to nejde, tak raději nic.
Nejsilněji se samozřejmě umím namotivovat ve chvíli, kdy mám pocit, že je daná aktivita smysluplná pro mě osobně, že mě nějakým způsobem rozvíjí, ale zároveň že má hodnotu i jako věc sama o sobě. Proto mám často velké problémy s učením. U spousty informací, jež bych si měla, dle autorit, nacpat do hlavy, totiž nejsem schopná najít důvod, proč zrovna pro ně tvořit útulný pelíšek v mozkové kůře. Nikdy jsem třeba nepochopila, z jakého důvodu vědci tak lpějí na podivných odborných termínech, které kolikrát vyjadřují věci, jež by šly vysvětlit srozumitelným způsobem. Např. při učení obecné psychologie v prvním semestru jsem měla pocit, že se učím cizí slovíčka do úchylného jazyka, který ani vlastně nechci používat. Četba učebnic, tedy snaha přelouskat miliardy absurdních definic a pojmů a těžko stravitelného textu, u mě většinou vyvolá vzteklé sípání a pocit, že se jedná z velké části o nudnou intelektuální onanii. Nikdy mě nedokázalo namotivovat učení se kruhu, tj., šrocení, jehož jediná hodnota spočívá v získané známce. Fakt doteď nevím, k čemu mi bude např. pojem omnipotence! Maximálně tak, abych si zvedla ego ve společnosti nějakých magorů, kteří už mají tak vymytou hlavu , že komunikují pouze pomocí psycho-pojmů.
Dalším důležitým motivačním prvkem je pro mě taky charismatická autorita u které cítím její víru ve mě a jíž si já zároveň hluboce vážím. Zjistila jsem, že mě nebaví šéfovat a organizovat a raději zastávám submisivnější pozice. Např. v divadle jsem milovala spolupráci s paní Tálskou. Vůbec mě neiritovalo její autoritativní vedení, protože jsem cítila obrovskou sílu a genialitu, kterou v sobě má a to mě nutkalo naplnit všechna její očekávání, vydat ze sebe maximum.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama