...chodí za mnou myšlenky, obrázky, sny a exhibují...občas se pokusím jim dát tvar.

Sebepitva

18. srpna 2007 v 1:59 | Olivka |  seminárky
Pouštím se do práce, na kterou jsem se nejvíce těšila a zároveň z ní mám největší obavy.
Na rozdíl od většiny ostatních lidí sice nemám zábrany hovořit o niterných věcech týkajících se mne samotné, na druhou stranu pociťuji až jistou zvrhlost v radosti, kterou mi sebepozorování a následná analýza přináší, nehledě na to, že toto moje počínání a otevřenost s ním spjatá mnohdy hraničí s exhibicionismem. A tak mám trochu strach, co napíšu.
Něco se láme. Ono se neustále něco láme, ale teď, více než jindy. Intenzivně cítím, že jsem dospělá, že nesu plnou zodpovědnost za podobu svého života. Mohla bych se sice nadosmrti vymlouvat na to, jak mě rodiče vychovali, a je fakt, že to občas dělám, na druhou stranu vím, že ve svých hranicích se mohu pohybovat poměrně svobodně, že mám to štěstí být vnitřně nezávislým člověkem.
Podívám-li do zrcadla, většinou se neptám: Kdo je ta mladá žena, která stojí proti tobě? O čem sní? Je šťastná? Kam směřuje? Jací jsou její přátelé? Co o ní říkají?
Spíše se soustředím na fyzické proporce, se zalíbením sleduji svoji roztomilou tvářičku a s odporem přírůstek tuků. Jsem totiž taková primitivní žába okouzlená tělesností a proudícím životem. Jsem člověk, který potřebuje křičet radostí, objímat krásný jednoduchý chlapy a válet se v zarosený trávě. A mluvit, mluvit, mluvit, sdílet.
Jsem čistá a nevinná, ale ne naivní. Naivní je ten, kdo nikdy nepoznal věci ze všech stran a mermomocí se tomu brání, jen aby nepřišel o svoje iluze. Nevinný je ten, kdo ví, zná, koho bolelo, ale kdo neztratil okouzlení ze života.Vzpomněla jsem si na slova bývalého milence, jež jednou řekl mé kamarádce, že jsem nejkrásnější spojení dospělé ženy a dítěte, jaké kdy poznal.
Moje dítě většinou není infantilní spratek. Je to právě ona veselá a bezprostřední část plná pozitivní energie a zvědavosti. Myslím, že hodně z mých přátel mě má za to rádo. Ale každá mince má dvě strany. Jsem často neurvalá, neuvěřitelně egocentrická a nespolehlivá. Neumím hospodařit s penězi a můj nezodpovědný přístup lidi dráždí.
Lehkomyslná jsem v určitých směrech. Už jsem se to,vlivem životních situací naučila trochu ovládat, ale svého času jsem měla pocit, že jsem dítě štěstěny, které nemusí vůbec nic udělat a je mu předurčen nádherný život.
Matka neumí přijmout právě tuto část mé osoby. Je přesvědčená, že život je dřina a boj a práce je jeho nejdůležitější náplní. Bohužel ona sama nikdy nezažila radost na té jednoduché bázi jako já. V mládí ji vlivem autoritativního otce bylo znemožněno prožívat lásky a sex a radosti mladých. Vždycky ji nesmírně iritovaly ženy, jež neměly problém projevit svou vagínu a dodnes se s odporem staví k jakýmkoliv dotykům.
Jsem jiná. Moje cesta k vlastní sexualitě byla také složitá, právě vlivem puritánské mámy. Jenže já jsem ji nechala dospět. Možná k tomu přispělo to, že nemám strach z lidí, z hlubokých vztahů a ze zranění, jež mohou způsobit. Nebojím se odevzdat a nesnáším krunýře. Jenže to, co já na sobě vnímám jako veskrze pozitivní, jako dar (pro který jsem si ovšem musela přijít) máma nepřijímá. Náš vztah byl vždycky komplikovaný. Hodně jsme si ubližovaly. Její pohled na mne mě determinoval a zraňoval. Vím, že ji asi nikdy nedonutím brát mne jako na dospělou bytost.
Odstěhovala jsem se, pracuju a je to lepší. V určitém ohledu je tato kapitola uzavřená. V určitém nebude nikdy.
Mám hodně přátel. Nikdy mi nedělalo problémy najít si je mezi nejrůznějšími vrstvami, typy a druhy lidí. Jsem hodně otevřená a asi proto se mi lidi otvírají taky. Jsem primitivní a přemýšlivá zároveň. Je to kombinace, která mi dovoluje proniknout téměř ke každému, zároveň však vzbuzuje nepříznivé ohlasy u určitých osob, pro něž na věky budu blbá blondýna. Před pár lety mne to celkem ubližovalo a je to moje slabé místo doteď. Jenže, ujedu-li si na svém exhibicionismu, chovám se jako neurvalý šašek nebo koketka a dávám jim tím za pravdu. Je fakt, že se zpočátku můžu jevit jako hodně jednoduchý člověk. V určitém směru totiž přesně naplňuji stereotyp pipiny. Konverzaci navazuji velice snadno, není-li však daný člověk pro mne zajímavý, volím nekonfliktní témata. Jsem blonďatá. Jsem neskutečně užvaněná a nekontroluji-li se, jsem schopná tři hodiny mluvit o úplné ptákovitě. A ráda flirtuji.
Kamarádi však říkají, že je-li člověk alespoň trochu vnímavější, jsem ideální kandidát na prozkoumání, prostě proto, že nic neskrývám.
Mám pocit, že mezi tím, jak se vidím já a jak mne vidí mí blízcí, zas tak veliký rozdíl není. Je fakt, že jsem asi trochu komplikovanější a zanesenější, než se projevuji. Teď nedávno jsem si četla svůj deník, co jsem psala během posledních dvou let a jímala mě hrůza! Takové přívaly negativní energie!
Strašidla a hrobky a lebky a hnáty a hnis. Nemohla jsem to dočíst.
V dubnu tohohle roku se mi totiž rozjela nemoc, která se jmenuje panická fobie a táhla se se mnou asi dva měsíce, od té doby, co jsem navštívila kinezioložku. Musela jsem vyhledat psychologa (k nímž mám přirozený odporJ), protože jsem se poprvé v životě konfrontovala s něčím, čemu jsem vůbec nerozuměla, co nepřišlo z vnějšku, ale zevnitř a bylo daleko silnější než já.
Byla jsem vždycky hrdá na to, jak umím zvládat "reálné situace", jak se nebojím, jak se snažím na každou bolest dívat jako zkoušku, jež mě posouvá dál.
Svým způsobem jsem vždycky pohrdala přístupem, praktikovaným především v USA, kde má každý svého psychologa, protože není schopen vytvořit normální fungující přátelské vztahy a musí si někoho, kdo mu bude naslouchat, platit.
Jenže skrz to, co jsem si za ty dva měsíce prožila hrozného strachu, jsem pochopila, že jsou situace, kdy si moji kamarádi se mnou prostě neví rady. Potřebovala jsem uvěřit, že mi někdo pomůže. Nevím, jestli zrovna díky psychologovi jsem daný problém utlumila, protože úzkosti nakonec odezněly, když jsme se s kamarádkou Antonií sbalily a jely stopem na měsíc do Španělska se sedmdesáti eury v kapse. Ono tváří v tvář reálným strachům o život, reálnému hladu a podobně, člověk přestane být tak zdegenerovaný a nemá čas vytvářet si pseudoproblémy.
Myslím, že na vině panické fobie je nejen přecitlivělost, kvůli níž určité věci, ač přefiltrované kritickým mozkem, odmalička vnímám poněkud úzkostlivěji, ale také rozpoložení, ve kterém jsem se v té době nacházela. Nakupilo se tolik věcí, kvůli nimž jsem si sama sebe nevážila a svým způsobem sebou i pohrdala, navíc se mi zhroutil sen, kterému jsem věřila a musela jsem se ( a dodnes musím a mám strach, že budu muset do konce života) potýkat s frustrací, jež mi toto vystřízlivění způsobilo.
Zanedlouho poté mě moje nejlepší kamarádka konfrontovala s mnoha negativními emocemi, které vůči mě pociťovala už delší dobu, ale neuměla je správně identifikovat. Sešla se s jinou moji blízkou osobou a probraly vztah ke mně a došly k závěru, že oplývám určitými, dost těžko snesitelnými vlastnostmi.
Díky bohu, že k sobě máme tak upřímný vztah, protože zrcadlo, jež mi nastavila, mě přimělo k hluboké sebereflexi. Vyčetla mi egocentričnost, sobeckost ve vztahu k mužům, v tom smyslu, že objeví-li se nějaký mezi námi, automaticky si ho přivlastním bez sebemenšího ohledu na její emoce, a dále závislost na přátelích. Všechno to podrobila analýze a protože mě zná dobře, dospěla k mnoha zajímavým závěrům. Co se týče chlapů, přiznala, že tam hraje z její strany roli žárlivost, na druhou stranu já jsem si uvědomila, že mám podivnou touhu neustále s Antonií soupeřit. A nejen s ní. Zjistila jsem, že jakmile se v okolí objeví nějaký potencionálně zajímavý samec a zaujme zároveň jak mne, tak nějakou moji kamarádku, automaticky se snažím upoutat jeho pozornost daleko intenzivněji, než kdybych si ho všimla pouze já. Nemůžu si pomoct, baví mě to. Snažím se nějakým způsobem zkorigovat toto svoje chování, ale je to hrozně umělé. To je další věc, se kterou nastal čas se potýkat - svojí v dobrém slova smyslu bezprostředností, v tom špatném pak neomaleností a exhibicionismem. Analýza, jež zde uvádím, je také z hlavy Antonie.
Jako malá jsem byla přirozeně upřímné, šťastné dítě, ale pak, vlivem podivné rodinné situace, jsem si vybudovala velikou křeč. Táhlo se to se mnou tak do osmnácti, kdy jsem začala všechny ty ochranné zdi bourat. Dařilo se mi a já se mohla vrátit zpět ke svému jádru beze strachu, že by bylo málo hodnotné. Jenže toto bourání a extáze, kterou mi způsobovala znovunabytá svoboda projevu, se nakonec zvrtla právě v neomalenost k nejbližším, v dost silnou ignoraci toho, jak může být moje otevřenost otravná. Měla bych se naučit míň mluvit a víc naslouchat.
V nynější době toho mám tolik na práci, že nestíhám přemýšlet. Téměř denně jsem sedm hodin v práci, večery trávím na divadelních zkouškách a dopoledne ve škole. Jsem ráda, že jsem takovým způsobem vytížená, na druhou stranu neustále trpím vnitřními konflikty o tom, co upřednostnit a na co se vykašlat. Škola mě sice baví, ale při představě, že bych měla dělat klinického psychologa, nebo vlastně jakoukoliv pomáhající profesi mě jímá hrůza. Stejně tak perspektiva nekreativní práce personalistky nenaplňuje moji mysl zrovna radostnými emocemi. K tomu to silné vědomí, že moji spolužáci a vůbec většina lidí tady, jede na úplně jiné vlně něž já, a že tahle vlna mě moc neinspiruje k vytváření hlubších vztahů.
Divadlo je moje láska, ale protože jsem už natolik vydeptaná pocitem, jak málo dávám škole, měla jsem chuť se na ně vykašlat. Premiéra je šestého ledna. To aby se z toho jeden po…
A do práce musím.
Takže, kolem a kolem, v sobě chovám hodně negativních emocí a hodně nejistoty ohledně toho, jaký dát mému dalšímu životu směr, kam jít a kam nechodit.
Moje přátele neustále obtěžuji stížnostmi a následně oblažuji smíchem a ironií. Myslím, že dobří ví, jak mi je. A jaká jsem.
Na závěr chci dodat… Che. Myslím, že jsem super ženská. Mám se ráda. Mám ráda lidi a oni mají rádi mě. Aji když jsem decentně hypochondrická a neurotická a hysterka.
Můj střed se však stále usmívá a věří, i když všechno kolem tancuje v děsuplném rytmu rozklížených emocí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama